Příběhy moravských Chorvatů


Ze vzpomínek pamětníků


A to nám Češi nejvíc vyčítali, že neumíme Němce nenávidět

Vzpomínky pana JS, narozen 1919 ve Frélichově

Od babičky jsem se naučil, co se zpívalo za císaře. Ještě dnes si to pamatuji. První písnička, co byla, ještě ji mám ve knížce, Bože, chválíme Tebe, Großer Gott wir loben Dich. Za císaře byla víra na prvním místě.

To s tím kozlem byla taková tradice. Koupil se kozel, dal se první stárce, ta na něj musela ušít tu dečku. Ozdobenou. A pak tam byl chlap, který políval plac, aby se neprášilo, a ten toho kozla vodil. Pro stárku a zase zpět.

A byla tradice, že se hrály kuželky o toho kozla, kdo ho vyhraje. A při tom se dělaly všelijaké fígle. Kdo měl jakou zálibu, ten ho vyhrál. Kozla pak vždycky věnoval na hostinu. Po týdnu byly hodky.

Poslední kiritof za Československa jsme připravovali my. To bylo ještě za staré republiky, už to frčelo, už byla příprava na válku. Už u nás byli vojáci a tak dále. Dva dny jsme měli kiritof, třetí den večer byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Došli vojáci na plac, kde jsme tancovali, všechno zastavili, všeobecná mobilizace. Bylo po muzice, do rána byli lidi v uniformách. Chorvati. To byla česká mobilizace.

Já byl vojákem od osmatřicátého do čtyřicátého roku. To bylo tak. My jsme byli ještě mladí tehdy, já měl devatenáct let, tak jsem ještě nerukoval. Až ve dvaceti letech se šlo k odvodu. Na podzim osmatřicátého roku to Němci zabrali a teď k nám přišli ti henleinovci a chtěli se nám pomstít. Protože, když ještě byli ve Frélichově čeští vojáci, chodili jsme společně po sklepech a zpívali jsme. Třeba tuhle písničku: ,Pode mlýnem nade mlýnem Hitler se pase, vem Staline vem flintičku zastřel to prase. Já to prase nezastřelím, já ho dobře znám, je to kancléř Třetí říše však on chcípne sám.´ To jsme zpívali. Ale když ti henleinovci potom vyhráli, chtěli se nám pomstít.

Po převratu nás obsadila rakouská policie, byli jsme hned na hranici. Dělali kvartýry a ten velitel, nějaký ten Hauptmann nebo co to bylo, a ještě jeden s ním, chodili po barákách, kde budou bydlet. Přišli k nám, máma jim otevřela, šli se dívat a první, co bylo, spatřil u nás fotku policisty v uniformě. A velitel říká: ,Kde jste tu fotku vzali?´ No a máma říká: ,To je můj bratr, on je ve Vídni policistou.´ A on říká: ,Můj kamarád, já tady budu bydlet.´ A bylo. A včil, když se nám někdo chtěl pomstít, tak už jsem měl vyhráno. Henleinovci totiž zase přišli a žalovali, a on říká: ,To bylo tenkrát, za české republiky. Ale včil jste všeci stejní ein Volk, ein Reich, ein Führer, všeci máte stejná práva a povinnosti. A tím to skončilo. Branná povinnost, v březnu jsem šel k odvodu, tauglich, a Němci věděli, co bude, my jsme nevěděli, tak osmadvacátého srpna jsme dostali povolávací rozkaz, její bratr a já. Bylo nás pět. Povolávací rozkaz jsme dostali, když ještě nebyla válka. Jenže jsme byli dva dni na vojně, Němci zaútočili na Polsko a začalo se válčit. Od té doby se válčilo.

Za války, když přišli vojáci z fronty domů, tak se šlo do sklepa a zpívalo se. Vedle Schneidera býval nějaký Kusmić, byl asi tak stejně starý jako já. A on pořád mluvil německy, to měl z té armády. A my mu říkali: ,Govor hrvatski!´ A on na to: ,Na richtig, i muš kroatiš reden.´ A zase to řekl německy.

V roce čtyřicet jsem byl poslán na Francii, tam jsem byl až do konce. Šestnáctého července, kdy už sbírali ty svoje rezervy všelijaké, nás přemístili na rusko-polskou hranici. Tam jsme byli, když to začalo. Od Finska až po Černé moře fronta. Já jsem byl hned ze začátku raněn, byli jsme hned první. V půl šesté ráno jsem byl v Rusku. Raněn jsem byl pod Kyjevem, u Žitomiru. Byl jsem v lazaretě Starý Konstantinov, a až jsem byl schopen transportu, převezli nás nákladníma autama do Rovna, pak do Lublinu nákladním vlakem. V Lublině čekal sanitní vlak, tam začal zase život. Všechno v něm bylo čisté, německé sestry. Odvezli nás do Francie, do Štrasburku. Ten byl tehdy německý, protože Němci ho obsadili. Oni nás tam dali hodně daleko od fronty, protože počítali, že bude hodně raněných. Rusko není Francie, Rusku nemůžeš přijít na konec. Celkem jsem byl na vojně čtyři roky.

Pravou ruku mám částečně ochrnutou, nervové zranění. V tom Štrasburku jsme byli dva měsíce. A potkal jsem tam jednoho Chorvata z Burgenlandu. Ten byl třikrát raněný. Sem, dum dum, do břicha, ale střeva mu to nezasáhlo, střela vypískla ven. A ještě nohu. A jak se svíjel bolestí, ještě ho střelili do lýtka. A taky to proletělo mezi dvěma kostmi. A když jsme byli v tom Starém Konstantinovu, on nemohl vstávat. A ležel, že má žízeň. Tak já jsem mohl chodit, tak jsem mu vždycky podal. Tak jsme se skamarádili, nevěděli jsme, že jsme oba Chorvati. Až v tom Štrasburku. On měl sestru učitelku a ona vyučovala v Augsburgu v Německu. Přišla tam za ním. Postele jsme měli hned vedle sebe. Oni se pozdravili německy, pak si sedli vedle sebe a začali chorvatsky mluvit. Já jsem neříkal nic, ale poslouchal jsem to, od začátku až do konce. A ona mu mezitím říkala, ,Já ti napíšu žádost o přeložení do Vídně.´  On se učil pekařem ve Vídni, znal to tam. Já jsem si říkal, počkej, Vídeň, to je moje druhá domovina. Mám tam tetu, mám tam strýca, sestru tam mám. Tak jsem mu řekl: ´Tak poslouchej. Já jsem si vyslechl všechno, co jste povídali. Až ta sestra přijde po druhé, ať napíše i pro mě tu žádost. Tak ona hned byla ochotná, hned tam napsala, a za nějakých čtrnáct dní nás dali do rychlíku na Vídeň, Westbahnhof. Oba dva jsme přišli do Rudolfspital, to byla chirurgie. Tam nás převzali, pospravovali ruku, zjistili, co je, a pak nás přeložili do třináctého okresu na Nervenspezialisten. To byla speciální nervová nemocnice, jenže Němci udělali z toho Reservenlazaret. Tak jsme byli tam ještě půl roku.  Já pak šel na operaci s tou rukou, nervové zranění, vzali mě, ase operovali, zase půl roku, zase dávali ty nervy dohromady. A pak zase zpátky a léčili mě ambulantně. Elektricky, koupele. Z tama jsem byl propuštěn do propouštěcí stanice, kde jsem byl určitou dobu, a tam mě poslali na dovolenou do odvolání, protože oni věděli, že už to není na nic. Pak už jsem byl doma, jen mě za nějakou dobu povolávali pořád k prohlídce.  

U nás to bylo tak. Léta, staletí jsme žili pod Habsburky, to byli Němci, ne? A nedělali rozdíly, jestli jsme Chorvati nebo co, Němci. Můj strýc byl odvedený a sloužil u císařského vojska. Pak zůstal ve Vídni, byl to matčin bratr. Následně odešla do Vídně i matčina sestra sloužit. Potkala tam nějakého Čecha z Vysokého Mýta, Pšenička se jmenoval, a dali se dohromady. Provozovali společně hospodu a Češi se k nim chodili stravovat, protože teta uměla i česky. Po válce se ale vrátili zpět do Česka.

Po válce vypukla velká nenávist proti Němcům. Z naší strany ne, my jsme s nimi žili, byli to stejní lidé jako ti druzí. A to nám Češi nejvíce vyčítali, že neumíme Němce nenávidět. Pro nás byl Čech jako Němec. Ani za Reichu jsme se k Čechům nechovali jinak. To mohli z Břeclavi dojít lidé, něco sháněli, a klidně. Jednou je došel jeden horolezec, na střeše mi dělal anténu, jak jsme si rozuměli. Pak zase přišel Němec, taky něco potřeboval. Taky to šlo. Všichni jsme znali tři jazyky, které jsme taky pořád používali. Ale po válce stačilo, abys řekl slovíčko německy, a už jsi byl Germán, už tě hnali.

Žádní čakavci, všichni jsme byli najednou Germáni.

Jednou po válce byla zábava. Byli tam takzvaní partyzáni. Ve válce nikdy nebojovali, jen se tak tvářili. Začali se mezi sebou rvát, ti Češi, a jeden od nás, nějaký Lavička, tomu chtěl zabránit. Šel za nimi a chtěl je roztrhnout. A řekl: ,A šlus!´ A jak vyslovil to slovíčko šlus, všichni se na něj vrhli. A hned to šlo: ,Germán, Germán, Germán!´

Když to dnes vidím v televizi, něco řeknou, je to německy, tak si říkám, kdybychom my si něco takového tenkrát dovolili! Tenkrát to bylo tak.

A po válce řekli, když jste dělali poslední kiritof, musíte dělat i ten první. A tak jsme ten první opět připravovali my. Těch stárků pak bylo dost. Poprvé nás bylo šest, ale dva odstoupili, šli k henleinovcům. A pak jsme byli čtyři. Teď nás bylo víc. A ještě řekli, že k sobě musíme přibrat i nějaké Čechy, nebo kiritof nebude. Tak jsme museli vzít dva Čechy, šli mezi prvním a druhým stárkem. Sičan byl první stárek, já jsem byl druhý, tak mezi nás je strčili. Byl to nějaký Karel Růžička, ta jeho sestra ještě žije ve Frélichově. Oni tam žili už před válkou. A pak ještě jeden, který došel, byl na obchodě. To byl nějaký Vlk. Ten Růžička byl třetí stárek, já byl čtvrtý. A pak nás bylo ještě víc.  


Nikdy nás tu nepřijali

Vzpomínky paní MK, narozená 1935 ve Frélichově

Nám tady dodnes neřeknou jinak než ti Chorvati. A to jsem tady už tolik let. Bylo mi jedenáct, když jsme přišli, teď je mi přes sedmdesát. Oni nás tady nepřijali a nemají nás rádi. Vysmívají se nám, pořád, opravdu.

Třeba když prohodíme na ulici něco chorvatsky, hned si z toho dělají legraci. Takže opravdu, prostě to tak zaniklo už, že to nikdo neuznává. Vůbec tady ne, protože tady je to taková sběrná všelijakých těch zlatokopů, řekl, ti přišli tady krást a brakovat po Němcích, mysleli, co tady budou mít. A nás měli taky za takové. Nevěřili, že to není pravda, že nás vyhnali, ale že jsme sem přivandrovali.

To dosídlení Chorvatů do těch vesnic bylo takové násilné. Oni tady už byli Češi, a pokud v tom baráku měli z čeho brát, tak tu byli. A to jim po Němcích vydrželo ty dva roky tak. V tom sedmačtyřicátém, osmačtyřicátém roce už nebyly zásoby, už se muselo dělat na poli, tak pak se snažili jít pryč. Ten se přihlásil, že půjde tam, ten půjde tam, ten půjde do fabriky. A tím se ti Chorvati tady do těch vesnic dostali.

Tady byl jeden Slovák, bydlel ve výměnku. A ten se nechtěl stěhovat, nechtěl odejít. On měl dvě děti a naše matka, vždycky když šla dojit, tak dala těm dětem mléko a chleba, nebo cokoliv, co měla doma. A to se mu líbilo. Nemusel se o děti starat. No a pak, my jsme měli ve sklepě víno. A do toho sklepa byl přístup i od nás z kuchyně, i z toho výměnku. A on tam chodil víno krást. Jednom v noci ho tatínek nachytal a řekl mu: ,Tak to ne, chlapče. Já ti to dám rád, ale krást mi tady nebudeš.´ A tak musel jít. Asi tři měsíce tady s námi bydlel, možná i déle. On i jeho žena dost pili, a když chtěli někam jít za kamarádama, dali těm svým holčičkám odvar z makoviček. A děti spaly tři dny. Naší mámě to bylo hrozně líto, takové šikovné holčičky to byly, ta malá, černovlasá, kudrnatá, ta druhá byla už o něco větší. Pak se museli odstěhovat.

Zřejmě to bylo tak, že ten Slovák nahlásil, že by se chtěl stěhovat, že už nechce hospodařit. Protože u tohoto domu byly čtyři hektary. A asi to bylo nějak řízené, řekl to na obci, ti řekli do Mikulova, že tady budou prázdné baráky, a ti nám pak napsali, že tehdy a tehdy budeme vystěhovaní sem. A ten Slovák se pak zase nechtěl vystěhovat, protože když byl u nás, nemusel pracovat. Dobytek jsme si dovezli, krávy, prasata, všechno. Měli jsme jedenáct vagónů. Ale jeli jsme jak dobytek, v dobytčáku. A skrz vagón jsme se dívali ven.

My jsme sem došli v roce čtyřicet devět, osmého prosince. Už tady bylo dost Chorvatů, hlavně z Přerova, ti byli vystěhováni jako první.

Byl to strašný smutek. Když ti přijdou auta s vojákama, rozhodí ti dveře a začnou nakládat, aniž by se zeptali. A až už měli všechno venku naložené a odvezené na nádraží, tak vtrhli do bytu a teď nábytek. A kdo neotevřel, tak rozkopli dveře a nehráli si s ním.


Vůbec nejhorší pro ty Chorvaty tady asi bylo, že v nich ti ostatní viděli zlatokopy. Přitom oni by sem dobrovolně nikdy nešli

Vzpomínky paní MM, narozená 1938 ve Frélichově

Pamatuji si na jednu písničku. ,Mlýnské kolo, to se točí, nás ten odsun neroztočí. Přijde čas, přijdem domů zas, budeme si otvírati naše dvířka zas.´ To je vlastně z ní jen část, ta písnička byla delší. Ale tohle mi utkvělo v paměti. Už nikdy jsem to později neslyšela, ale vím, že tohle zpívali. Bylo to emocionálně hodně silné i pro to děcko. Ženské byly v černém oblečené.

Já si totiž myslím, že dneska už by tam dolů z těch lidí, co jsou tady, nešel nikdo. Je to vlastně už třetí generace. Zvykli si tady, na ten způsob života. I když je to tady drsnější, tak každý tady už má rodiny, vazby. Já říkám, kdyby mi bylo čtyřicet, tak bych šla do teplých krajin. Mně se tam prostě ta rovina líbí. Nemyslím, že bych šla přímo do toho domu, kde jsme bydleli, ale já to myslím vážně. Kdyby mi bylo čtyřicet, tak sbalím tady všechno a fičím dolů.

Vůbec myslím, že nikdo už by netoužil po tom se tam vrátit. Já jsem měla takový pocit, když se tam dole Chorvati sejdou, že místní mají pocit, že jako jim to uzurpují. Rozumíte, co chci říct. To ale tak není, my tam jezdíme z takové té piety a úcty k našim předkům, že tam jsou pochováni. A taky já že si vzpomínám, že jsem se tam narodila. Já si to pamatuji. Možná, kdyby si to člověk nepamatoval, jako tady má sousedka... Já bych se tam rozhodně vždycky jednou za čas ráda podívala. Ale jsou lidé, kteří nemají žádnou vazbu a nemají ani potřebu tam jet.

Tenkrát v tom sedmačtyřicátém, šestačtyřicátém roce se vyjednávalo, aby se Chorvati nemuseli stěhovat. A strýc byl jeden mezi těmi, kteří vyjednávali. Byli se dokonce podívat do Jugoslávie, měli jsme se stěhovat do Chorvatska. Ale bylo to tak dojednané, že tam jsou vesnice české a ty by se stěhovali sem a my bychom se stěhovali tam. Jenže potom se to zvrhlo, protože Tito zradil. Nejdřív to byl přítel Stalinův, pak to byl nepřítel Stalinův, no a tím to padlo. Můj otec byl v Jugoslávii jako voják a věděl přesně, kam se máme stěhovat. Říkal, že to je taková vinařská oblast.

Co říkal otec na to, že bychom šli do Chorvatska? No poslouchej, pokud by to byla celá obec, tak by to nikomu nevadilo. Obec za obec, všichni. Ale pokud by šli jenom někteří, někteří tam, někteří tam, tak to se ti lidi bránili. Nakonec to dopadlo tak, že lidi dostali dekret a musel jsi jít, kam ti určili.

Lidé jsou neznalí poměrů a vůbec historie. Jednou mi v práci kolega vyčetl, že prý jsme byli s ustašovcema…  Protože já jsem měla samozřejmě vždycky v občance napsané, že jsem Chorvatka. No tak jsem ho samozřejmě usměrnila a poslala ho někam. ,Vy vůbec nevíte, o čem mluvíte. My jsme tady žili tolik let.´ ,No ale německy jste mluvili.´ Ale copak za to někdo mohl, že to byla spisovná řeč tehdy? No a že museli ti tátové za Němce bojovat? To my jsme si taky nevymysleli. To se domluvili ti pohlaváři v Mnichově, rozdělili si to území takovým způsobem a obyčejný člověk to musel respektovat. Jako každý obyčejný člověk v každém zřízení, to tak je. A aby někdo tlačil, podsouval nám nějaké nepravosti... Já si myslím, že ti lidé, Chorvaté, respektovali vždycky zřízení, protože si byli vědomi, že tady žijí. A že se musí přizpůsobit. A to, že uměli česky, uměli německy, uměli chorvatsky, to jednu dobu bylo tak, že člověk ani nesměl tou řečí mluvit. Že to musel skrývat.

Ti lidé se nám tady posmívali. A to nevím, na čem si zakládali, protože oni sem skutečně přišli s jednou taškou a s dětmi. To jeden tady, narodil se až v padesátých letech, ten mi jednou řekl, že jsme sem přišli, každý dobytek dostal, pole… To musel slyšet doma, on sám to nezažil. Jenže my jsme si to přivezli. Tak mu říkám, to se teda mýlíš. Možná, že někteří lidi si polepšili, když sem přišli, ale rozhodně sem nešli dobrovolně. Vezměte v úvahu, že život tady byl skutečně velice těžký. Co se moje máti nadřela. Měli jsme tu dvanáct hektarů, otec těžce nemocný. Takže ona orala, brambory vybírala, plnila dodávky. Vajíčka musela skupovat od sousedů, aby mohla dodávky splnit. A to jsme měli asi sto slepic. To vám řeknu, katastrofa.

Vůbec nejhorší pro ty Chorvaty tady asi bylo, že v nich ti ostatní viděli zlatokopy. Přitom oni by sem dobrovolně nikdy nešli.

Moji rodiče nechtěli jít na hospodárku. Vzpomínám si na jeden konflikt u nás doma. My jsme byli vystěhovaní prvně jinam, na to jsme dostali i dekret. A byl čtyřicátý devátý rok a tehdy byla obrovská zima. Já si vzpomínám úplně přesně, že bylo tolik sněhu, že byly vidět jen špičky stromů. A můj otec říkal, proboha, jak bude chodit do školy? Protože já jsem měla zrovna nastoupit do školy. A ten podzim přijel i dědeček. Nás vystěhovali v létě. No a on chtěl k synovi. Ale tam nebylo kde, tam, kde jsme byli. Za mým otcem chodil jeden pán, který už byl třetí na tom statku, třetí majitel po válce. A ten se chtěl odstěhovat do města. Tak mu nabízel, že má jít sem, on že už se o to nemůže starat. No a děda přijel a pořád na moje rodiče, cos tím stěhováním teda, že by šel s námi. A moje máti plakala, seděla u stolu a říkala, já na německém gruntu hospodařit nebudu. Ona že německý majetek nechce. Prostě tam tak debatovali, debatovali, najednou ten děda do toho stolu s tou pěstí tak uhodil, on byl takový, a říká: ,Tak šetři dál tu punčochu.´ Jenže mamince nešlo o peníze, oni ty peníze měli. Ale ona už tehdy věděla, že otec je vážně nemocný a že by celá ta práce byla na ní. Na ten konflikt doma si pamatuji.

Na jednu stranu chápu, že lidi tenkrát skutečně věřili tomu, že to bude lepší, že chtěli do určité míry změnit život k lepšímu. Ale po osmačtyřicátém, slušní lidé pochopili, že to směřuje jinam, než měli představu. Takže couvli. Ale takoví, co skutečně nic neměli a nic neuměli, ti tady založili JZD, to neumělo hospodařit, no prostě katastrofa. Ti lidé byli v JZD tady a ještě tak tři koruny ke každé jednotce měli dát z vlastní kapsy, aby to prosperovalo, vždyť to byla katastrofa tehdy. Nechci nikoho jmenovat, ale byli tady špatní hospodáři.

Ty tetky se tady tak scházely. No a skutečně ony chodily ještě v těch krojích. A když šli v neděli na nešpory, před kostelem stál takový hlouček, rozebíraly všechno možné a já jsem to vždycky ráda poslouchala. A co bylo smutné, že do deseti let tady zemřeli skoro všichni chlapi. Opravdu se vytratili. Ženské, které sem nepřišly už jako vdovy, těch bylo taky hodně, tak ovdověly rychle tady. Tehdy se říkalo, že ti lidé nejen změnili způsob života, ale i to vínko že jim chybí. Že ti muži prostě byli zvyklí dávat si denně vinné střiky, a tady se to nemohlo. Víno tady nikdo nekupoval, nebylo. Ten způsob života byl jiný.

A té práce bylo tady taky tolik, byla to dřina v tom zemědělství. Tady jsou samé kameny. Daří se tu moc dobře bramborám. Vím, že naši měli vždycky z hektaru asi šedesát metráků brambor. Maminka vždycky vytahovala vlečku do kopce, pak jela pro druhý vůz, zapojila je za sebe a vezlo se to do lihovaru. Takže si vzpomínám, že se do noci skládaly brambory. Já jsem to pak musela porýt, pohrabat. Vlastně si myslím, že ta práce, která byla, tak i ty lidi formovala a sdružovala je. Jeden druhému pomohl.

Ti lidé drželi pospolu. Ne že by se dělaly nějaké ty večírky, nebo že by se scházeli v hospodách ti Chorvati. To ne, ale prostě to nesli statečně. A kiritof jsme tu už nedrželi. Způsob života byl jiný a my nechtěli vyčuhovat v žádném směru. Takže lidi se přizpůsobili, jak tady bylo zvykem. Jednou za týden jsme chodili do kostela, jednou odpoledne chlapi, kteří chodili do kostela, tak šli do hospody, takže ti chodili tam a my jako děcka ve čtyři hodiny do kina.

 

Po válce jsme směli zůstat

Vzpomínka paní MK, narozená 1928 ve Frélichově

Já jsem Chorvatka. Můj manžel je Němec, ale jeho matka byla Češka, proto nebyli odsunutí. Zůstali jsme dole a mysleli jsme, že se naši vrátí zpět. Němci i Chorvati. Že do tří let budou zpátky. A proto jsme taky s dětmi mluvili jen chorvatsky a německy.

Za první republiky nebyla v Jevišovce žádná práce. A tak babička a ostatní chodili pracovat k Meinlu, ale i na Mitter Hof a na Roter See, to je až u Lávy. Dvě hodiny šli pryč, pracovali, potom si přes poledne lehli a zas pracovali, večer šli dom a druhý den znova.

Babička neměla nic. Když byla ještě malá, ztratili všechen majetek. Měli takové malé hospodářství, s krávami. No a ráno ještě krávu dojili a v poledne spadla jako kousek dřeva a byl hotová. Dostala sněť. Tak se to muselo celé vydezinfikovat. A potom neměli čím obdělávat pole.

Taky si vysadili vinohrad, půjčili si na to peníze. Jenže vinohrad začal nosit až třetí rok a to hned přišel ten jeden z Mikulova a chtěl peníze zpět. A když mu chtěli něco splatit, když prodali prase, aby na to měli, tak on zase říkal, ale máte pět děvčat, jen si kupte ještě pole. A pak najednou přišel a chtěl peníze zpět. Oni dělali, co mohli, aby peníze sehnali, a dovršilo se to, když od babičky otec chtěl prodat své žito. Odvezl ho do obecní stodoly, kde se vykupovalo, ale měl nehodu, spadl s jedním snopem mezi kolečka, co jdou do sebe, a vzalo mu to ruku. A tak všechny peníze, které vydělal, zůstaly ve špitále za léčení. Ruku měl pryč, nad loktem. A tak přišla babiččina rodina o všechno. Pak bydleli v nájmu. Tak chlap s jednou rukou, co zmůže. Babička byla z pěti dcer, dvě byly už vdané, jedna byla ve Vídni, babička zůstala s rodiči doma a opatrovala je. Nejdřív zemřela její matka. Že prý ji dávala zrovna kaši, musela ji krmit, a najednou byla bílá. Ranila ji mrtvice, v noci pak zemřela. Jak zemřel babiččin otec nevím. Ale taky zemřel. Babička se pak provdala za jednoho vdovce.

Vařili jsme fazole, nudle… Nudle jsme si sami dělali. Ale tlusté, ne ty tenké. No a fazoli, zeleninu, to se dalo dohromady a svařilo. Cibule se opražila. My jsme do ní papriku nedávali, někdo dával. A taky se vařilo uzené maso. To se zvlášť vařili kroupy a pak se daly do té polívky. Fazole se dávala vařit den dopředu. Když něco zůstalo, tak babička smíchala cibuli se špekem, opražila, a to se pak taky jedlo. U nás jsme nevařili kdoví co. Babička byla sama. Nějaký důchod dostala až po válce, když oslepla. Osm let ještě žila slepá, pak zemřela. Buchty a bábovky jsme nosili upéct do pekárny. Babička často chodila péct na různé svatby. Říkala, že těsto se musí pořádně propracovat, až z toho ramena bolí.

Babička zpívávala: ,V Olomouci na placi leží žebrák ubohý. Leží žebrák ubohý, má polámané nohy.´ Co by zpívala jinak si nepamatuji. Neměla se tak dobře, aby jí bylo do zpěvu. Měla těžký život. Má máma měla sedm let, když její otec zemřel.

My jsme byli na konci války schovaní ve sklepě. Měli jsme tam schované maso, protože jsme zabíjeli. Bylo nás tam schováno několik rodin. Pak nám někdo řekl, že Rusové přijdou z Přerova. Sedmnáct dní se bez přestání střílelo. No a v noci přišli Rusové z Dobrého Pole. My jsme mohli jen v noci jít ven. Před sklepem byl ořech. A to ještě ten preshaus ženy políčily blátem, tak aby nebyl moc vidět. No a večer jsme šli ven a slyšeli jsme trumpetu a teď naráz světlo, silná baterka. Tyč a bílá hadra na tom. A tam došel voják, byli nad sklepem, a říká:  ´Schovejte se, Rusi dojdou teď. Že chtějí jednat, ale kdoví, co mají na mysli.´ Tak my jsme šli, vevnitř zavřeli, jenom jeden starý chlap zůstal venku, a potom říkal:  ,Pojďte se podívat, pojďte se podívat, už jdou blízko.´ A tak z Dunajovic šli, z toho kopce. A že dokud ta trubka je, on to věděl z první světové války, tak že dokud ta trubka je, ta bílá hadra, tak se nesmí střílet. Tak opravdu, se nestřílelo z žádné strany. No a pak do Drnholce nebo dál je vzali, to my nevíme. Jenomže za nějakou tu půlhodinu, možná víc, hodiny nikdo neměl, tak za chvíli, až ten čas přešel, ale dokud ta trubka byla a to světlo bylo na tu hadru, tak se nestřílelo. Ale jak to zmizelo, tak potom nám dali Rusové vidět, co umí.

V Novosedlech to bylo tak, že z Dobrého pole když se šlo, tak na pravou stranu jsou sklepy. A na levou stranu v dolině, tam jsou sklepy. Ale my jsme byli kus po silnici, po té vrchní silnici, jak je, a potom do těch kopců. To byly dole ještě vinohrady. Byly tam sklepy s preshausem, ty byly vysoké, a nízké bez preshausu. Ty byly nízké a ještě zalíčené bahnem, aby nebyly vidět, tak jsme měli pokoj. A co šli do vesnice levou stranou od Dobrého pole, tak znásilnili všechny, co byli v těch sklepech. Byl tam taky jeden Němec, který obchodoval s vínem. Vykupoval od sedláků víno a měl ho pak ve sklepě, v takovém obřím třiceti hektolitrovém sudu. Z toho prodával víno do hospod. Sud si sestavil ve sklepě, jinak by ho dovnitř nedostal. Pak měl ještě tři menší sudy. No a ti Rusové nevěděli, že víno se dostane svrchu. Tak tam střelili do dvířek, postavili pod to něco, to si nabrali, všechno ostatní vyteklo. Dva roky tam stálo bahno z vína.

No a všechny mostky přes Jevišovku na Hrušovany byly vyhozeny do vzduchu. A my, ženské, až dvě stě ženských nás bylo, jsme to musely odtáhnout. Navázali nám lana… A když nám potom přinesli víno, tak nikdy nepili dřív než my. Tak každá udělala jeden hlt, aby měla vlhko v ústech. A oni si dali kapesník přes sklenku a až potom pili. Ale to, co bylo, to se vylilo, čerstvé se napustilo a kapesník na to. Tak byli choulostiví.

Já jsem tehdy byla tlumočnice, tak jsem to měla dobrý. Jezdili jsme na kole a dělali blbosti.

Po válce jsme byli rádi, že můžeme zůstat. Každý se snažil zůstat, kdo mohl.

V Novosedlech je hřbitov ve vesnici a vedle něho je park. Noví obyvatelé začali pochovávat venku, ne na hřbitově. A farář jim říkal, proč venku? Ti mrtví jim nic neudělají, a když se nebojí v těch barákách být, tak na hřbitově taky nepotřebují. Potom ho chtěli zavřít, za to, že to řekl, Češi. Jenomže ten četník, který tam byl už za první republiky, to slyšel a šel ho varovat. Že si má dát pozor, že by ho tady rádi odstranili. Farář šel pak hned druhý den do Mikulova za proboštem, tehdy to byl Drábek, aby mu povolil odchod do Rakouska. Pak byl v Rakousku někde u Tří Dubů.

Za republiky jsem chodila v Novosedlech do české školy. Velitel místních četníků měl holčičku, Líbu, byla stejně stará jako já. Po válce se vrátil a myslel, že to bude stejné, jako když odcházel tehdy v osmatřicátém. Že to bude jako za první republiky. Chtěl se vrátit. No jenže potom po něm chtěli, aby taky trestal tady ty lidi. On řekl: ,Ty lidi nic neudělali, já je trestat nebudu.´ No a tak ho od četnictva vyhodili. Místo něho začali vládnout takový tři partyzáni, kluci s puškou. S Líbou, když se vrátila, jsme se přivítali jako jedna rodina. A nakonec to bylo tak.

V šedesátých letech jsme ale nakonec stejně odešli. Podali jsme si žádost, manžel měl bratry v Německu. My už jsme tam doma ani neměli jméno, neřekli nám jménem, ale jen ten Němec. Došli příspěvky vybírat, ale ne příjmením nás psali, ale Němec. A to bylo furt. A když jsme žádali, že chceme pryč, nějak se to dozvěděli z obce, tak jedna holka, tam dole, jak se jde, když od nádraží, tak na levé straně je ta ulička, tam je ten velký kamenný kříž. A tak ti se dozvěděli, že máme jít pryč. A ta na nás volala: ,Copak ten hajzl pro vás ještě nepostavili? Kdy půjdete?´ Holka, malá holka to byla, dvanáct třináct roků…  Tak asi doma tak mluvili, kde by to jinde vzala? Ale všichni tak zlí nebyli, někteří, kteří trochu přemýšleli, tak se tak nechovali. 


My jsme lidem říkali, že jsme ze Slovácka, tak dali pokoj

Vzpomínky paní AS, narozená 1935 ve Frélichově

Já jsem se narodila v roce 1935. Ve Frélichově jsem chodila do školy, potom ještě půl roku tady, když nás vystěhovali.

Měla jsem tři a půl roku německou školu, pak přišlo Československo a já jsem neuměla ani slovo česky. No jo, ale chorvatština a čeština jsou si podobné, tak jsme se to rychle naučili. Ale smáli jsme se tomu. Má matka uměla česky i německy, chodila jenom do německé školy.

Já jsem byla za svobodna Slunská. Těch Slunských ale bylo ve Frélichově hodně, snad třicet pět rodin. Proto každý měl svoji přezdívku. My jsme byli Šuljeri. A pak byli Natravnički, Mihinovi, Tišleri. Můj strýc byl stolař, říkali mu Joza Tišler.

Můj otec býval často stuovnikem. To byl člověk, který chodil svát hosty, když byla svatba. U všech se to nedělalo, ale když měl někdo chorvatskou svatbu, nevěsta byla oděna v bílém chorvatském kroji, tak to bylo.

Když mi bylo třináct, zemřel otec na rakovinu žaludku. Bylo mu tehdy čtyřicet čtyři. Má matka pak byla třicet osm let vdova. A vždycky jsem říkala matce, že jí uteču, jestli si přivede někoho jiného, že druhého tátu nechci. Nikdy si jiného nepřivedla a do konce života zůstala vdovou, zemřela, když jí bylo devadesát a půl.  

Bydleli jsme kousek od školy, tak když byla otevřená okna, bylo slyšet, že vyhlašují, ať se ten a ten dostaví do místnosti na škole. A tak jsme dostali výměr, kam máme jít. Matka se byla podívat, jak to vypadá, měli jsme jít někam okres Hranice. Tam se ale naší mámě nelíbilo. Proto jsme šli nakonec jinam, protože tam byli i nějací naši příbuzní, matčin bratr.

Pryč jsme šli ve čtyřicátém devátém roce.  Už jsme byli jedni z posledních. Nevím, kdo ještě šel po nás, ti Kuničtí tam ještě byli. Mně už se tam ale stejně nelíbilo. Už jsem i říkala, že chci taky pryč, nikdo tam nezůstal.

Učila jsem se dobře, ale když jsme zůstaly s matkou samy, žádný sirotčí nebo vdovský důchod nebyl, tak jsem musela jít pracovat. Patnáct let jsem chodila pracovat do železáren, potom jsme se přestěhovali sem. Má matka pořád říkala, že hlavně nechce zemřít tam nahoře, v té zimě. My jsme byli zvyklí na teplo, na víno a takové. Ale tam byl špatný kraj. U Opavy už to bylo lepší, ale tam, kde jsme byli, tam byla pořádná zima. Naštěstí nás tam bylo hodně, i v naší vesnici i v té vedlejší. Postupně se ale lidi stěhovali pryč. No a my koneckonců taky. V roce 1960 jsem se vdala. Mému muži pak nabídli práci tady. Byla jsem se podívat a vlastně se mi tu líbilo. Pak jsme pracovali na statku, bydleli jsme tam, a pak jsme si koupili tento barák. Museli jsme ho spravit, všechno bylo vlhké, ale byla jsem ráda. Já pak chodila do fabriky a v devadesátém roce jsem šla do důchodu. Má matka byla s námi až do své smrti. Seděla tady na gauči, najednou spadla a byl konec. Neměla jsem s ní žádnou práci, až do smrti byla soběstačná.

Maminka nosila až do své smrti kroj. Tady ale lidi nevěděli, co je to zač, o žádných Chorvatech nikdy neslyšeli. My jsme říkali, že jsme ze Slovácka, aby nám dali pokoj.

Když jsme se chtěli za totáče jet podívat domů, potřebovali jsme mít potvrzení z práce a ještě i z okresu, že tam můžeme jít. Kontrolovala to pohraniční stráž. Má máma se do Frélichova podívala znovu až po sedmnácti letech od toho, co nás vystěhovali. A pak řekla, že už tam nikdy nepůjde, že ji srdce puká. Tatínek byl ve Frélichově pohřben, tak jsem se starala aspoň jednou za rok podívat se na jeho hrob.

Někdo nás bral, někdo nás nebral. Taky se našli lidi, co řekli, co oni nám budou vykládat. Brali nás, že jsme sem přišli na zabrání, majetkáři, stejně jako oni. Ale my jsme si dovezli všechno s sebou. Všechno bylo naše. Nikdo z nás nepřišel jen s aktovkou.


Jako Chorvati jsme se narodili a taky jimi zůstaneme

Vzpomínky pana JR, narozeného v roce 1928 ve Frélichově

Tak já jsem se narodil ve Frélichově, dnes se říká Jevišovka, v roce 1929. Začal jsem tam chodit do školy, udělal jsem čtyři třídy, no a pak došli Němci a my jsme museli zase jít do německé školy.

Na to, když přišli Němci, si pamatuji doteď. Ti fanatici přišli do školy v uniformách, vyhodili všechny knihy, ty české spálili. Měli jsme českého kněze, tak ho v noci vzali, tahali ho po ulici a fackovali. Nikdo jim na to nemohl nic říct, zastat se ho. Lidi říkali, že jeden chlapec, nějaký Kryška, mu dal dokonce facku. Pan farář mu na to řekl: „Vidíš mě na posledy.“ Proč to řekl nevím, ale ve válce tady ten kluk oslepl. Lidi pak na to často vzpomínali a říkali, že to má za to, že uhodil pana faráře. Já toho kluka neznal, byl o hodně starší než já. Jeho rodina pocházela ze Slovenska a všichni se tenkrát dali k Němcům.

Němečtí fanatici zbili i tehdejšího starostu, strýce Šalamuna, víc lidí pozatýkali. Já jsem měl strýce, který utekl do Rajhradu. To byl Protektorát a tam na něj Němci nemohli. České rodiny, co žily ve Frélichově, tam zůstaly i za války. Třeba švec Růžička, ten tam byl celou dobu.

Když přišli Němci, my děcka jsme německy neuměly, tak jsme se musely učit. To bylo něco. Protože my jsme tam byli samí Chorvati. Byly nějaké německé rodiny, byly i české, a tak, když jsem si s děckama hrál na ulici, nějaká německá slova jsem znal, ale německy jsem neuměl. První rok nám ve škole nedávali známky, museli jsme se prvně naučit jazyk, známky jsme dostávali až pak, druhý rok.

No a po válce to nejdřív vypadalo, že v Jevišovce zůstaneme. V roce 1947 jsme skládali slib věrnosti československé republice. Lidé se oblékli do krojů, ti starší byli v Praze a pak přijeli z Prahy k nám. Ve škole byla taková oslava a při ní nám slíbili, že zůstaneme v Jevišovce. No a pak došli komunisti v osmačtyřicátém roce a Akční výbor KSČ rozhodl, že musíme ven. Tak to mi bylo moc smutno. Staří lidé moc plakali, že se musí stěhovat. Mohli si vzít všechno s sebou, stoly i židle, ale domy, pole a sklepy tam museli nechat. Nejdřív šli lidé na Svitavsko, na Opavsko.  Ale můj otec měl sestru v Rajhradě a řekl, že tam nahoru nepůjde. Že je tam bída, kopce a samé lesy. No a my jsme byli zvyklí na rovinu. A tak si vybrali Rajhrad a i s matkou šli pracovat do JZD. Má matka velmi plakala, že musí jít pracovat na statek, ale mně se dnes zdá, že to bylo dobře. Sestru nechtěli vzít na školu v Brně, tak chodila z Rajhradu každý den vlakem do Břeclavi, tam vystudovala, já jsem se vyučil hodinářem.

Když nás ti Češi, komunisti, stěhovali ven, tak jsme si zpívali, že jako Chorvati jsme se narodili a že Chorvaty taky zůstaneme. A to se jim vůbec nelíbilo, že toto zpíváme.

Když nás stěhovali, brali dvě, tři rodiny, někdy i tři zaráz. Jenom když se měl stěhovat velký sedlák, tak stěhovali jen jednoho. Trvalo to asi dva roky, než nás všechny vystěhovali. Nás stěhovali v listopadu 1949 vojáci. Pak jsme šli celou noc, až ráno jsme přijeli do Rajhradu. Tam jsme si museli najmout traktory, a ty nás dovezly do Rajhradic, kde jsme potom bydleli.

Že by při tom, když nás stěhovali, byl nějaký velký odpor ze strany nás, Chorvatů, to nemohu říct. Lidi nadávali, moc nadávali na Čechy a na všechny. Nikoho za to ale nezatkli, slyšel jsem totiž, že je ani zatýkat nechtěli, aby na naše stěhování nepřivolávali velkou pozornost.

Byl tam jeden strýc Slunský, měl hospodu. Už byl odstěhovaný, ale po čase se přišel podívat domů, na návštěvu. Ve Frélichově musel nechat své koně. Ten člověk, co si zabral jeho barák, s nimi šel po cestě. Strýc Slunský ho uviděl, šel ke koním, chytil je za krk, a vzalo mu to rozum. Zničilo ho to, nebyl pak už normální. Tu bolest, když viděl, jak jdou jeho koně s jiným, neunesl. Moc smutné to bylo. Tak ale ta doba už je pryč, už jsme si zvykli tady. I když my staří vzpomínáme pořád.

Do Jevišovky jezdím každý rok. Míváme tam kiritof, říkají tomu hody. Tam se sejdeme, my Chorvati, popovídáme si, ale je nás každý rok méně. Nevím ani, kolik nás bývá teď, ale dřív byl kostel plný, teď už ne. Ti staří umírají a mladší se k Chorvatům nehlásí. Ani mé děti ne. Chorvatsky neumí, protože moje žena byla Slovenka, která chorvatsky neumí, a proto jsem ani já s dětmi chorvatsky nemluvil. Moji rodiče ano, ti s nimi chorvatsky mluvili, a tak děti rozumí všechno, ale neumí povídat. Sem tam nějaké slovo řeknou, ale rozumí vše. Tak se obávám, že ta chorvatština za takových dvacet, třicet let nebude vůbec slyšet. Nikdo už ji nebude znát. My staří zemřeme a ti mladí ji neznají. To je velká škoda, ale co se dá dělat, když to tak udělali. Já jsem si myslel, když po roce 1989 jsme zase mohli do Frélichova chodit a pořádat tam ty naše kiritofy, tak ti naši představitelé, Hermína Opluštilová, původně Slunská, říkala, že to opraví a nějaké rodiny půjdou domů. Že tam stát postaví nějaké domky, nastěhujeme se tam a chorvatština se tam aspoň tak udrží. Ale nic z toho nebylo, nikdo na to nechtěl dát peníze. Tak teď chodíme do Frélichova každý rok na hody. Těším se vždycky, ale jak říkám, schází se nás tam každý rok méně a méně. Chodím tam taky na návštěvu k jedné rodině, to byli kmotři, no a jejich děti ještě umí chorvatsky. No a jinak vzpomínám pořád na ty mladé časy, protože ve Frélichově jsem znal každý domeček, věděl jsem, čí je který sklep. Škoda, že jsme tenkrát museli odejít. No jo, takový je dnes ten svět. 


Doma chorvatsky, v první třídě německy a ve druhé už zase česky

Vyprávění FJ, narozen 1938 v Novém Přerově

Narodil jsem se v roce 1938 v Novém Přerově. Maminka byla Chorvatka, tatínek Chorvat, tak jsme doma mluvili chorvatsky. Než jsem šel do školy, tak jsem neuměl ani česky, ani německy, jenom chorvatsky. A teďka, když jsem přišel do té školy, bylo to ještě za války, takže jsem přišel do německé školy, no tak ty učitelky to už braly, že nás musely učit od píky, abychom to pochopili. Do školky jsem nechodil. Sice tam byla, ale my jsme radši chodili s rodiči. Chci říct, že příchod do školy pro mě byl strašná hrůza. Rodiče sice uměli německy, ale nás to neučili, s námi mluvili jen chorvatsky. Tak první třídu jsem vychodil německou základku. Jenže než jsem se naučil to ein, zwei, drei, trochu německy, tak přišla čeština. Válka skončila a my jsme se zase museli začít učit česky. No ale člověk to zvládne všechno, no. Ty učitelky byly opravdu tak laskavé k nám, snažili se, abychom se do toho aspoň trochu dostali.

Nás vystěhovali v srpnu 1948. Měl jsem prázdniny, takže jsem byl doma, spolu s maminkou. Tatínek věděl, že nás budou stěhovat, ale on si myslel, že když půjde do sklepa, tak že nebude doma a že nás stěhovat nemůžou. Protože hlava rodiny, jak se to dřív říkalo, není přítomen a hotovo. Jenže. Maminka vařila a přijelo nějaké nákladní auto. A teď si představte, to si pamatuju jako kluk přesně. Bouchali na dveře, maminka napřed nechtěla jít otevřít, a oni bouchali pořád dál a dál. Tak nakonec ke dveřím šla a já jsem byl tři metry za ní, abych slyšel, co budou mluvit. Pootevřela ty dveře a ten venku říká: „Paničko, tady máme dekret, my jsme vás přišli stěhovat.“ Jenže maminka říká: „Manžel není doma a já se sama stěhovat nemůžu.“ Chtěla dveře zavřít, ale on tam strčil nohu, mávl rukou, vyběhli takoví páskovaní trestanci, a on jim říká: „Dovnitř, otevřít vrata a začneme nakládat!“

Měli nařízení vystěhovat celý barák, kompletně. Nádobí, všecko. A teď to vagónovali v Novosedlích. A tak ti to vozili od rána až tak do těch čtyř hodin, to si tak pamatuju, že bylo odpoledne. No a tatínek furt nešel dom. On asi věděl, že se stěhuje, a tak si říkal: „Já tam nepolezu.“ Až měli naložené všecko. Odvezli všechno, co bylo, to se nedá říct, že by tam něco nechali. Co bylo v kuchyni, nábytek, postele, dřevo, všecko odvezli, dali do vagónů. V baráku nezůstalo nic ani živého ani mrtvého, co se dalo vzít, tak to naložili, že.

A teďka, až to bylo poslední auto, tak šli za maminkou a říkali jí: „Podívejte se, vy říkáte, že manžel má přijít, ale nepřišel. To znamená, že my jedeme s poslední fůrou. Všechno máte ve vagónech. A jestli si to večer nepůjdete hlídat a vám to někdo rozkrade, tak nedostanete nic.“ A jak už byli hotoví, tak tatínek pak asi během půl hodiny přišel, maminka mu všecko pověděla, co se stalo. No tak on potom honem šel do Novosedel a ty vagóny si hlídal. Počkejte, myslím, že dobytek nám naložili až druhý den. A tak až to bylo všechno, tak jsme odjeli.

Cesta trvala asi den. Dovezli nás do Šternberka na nádraží a pak auty stěhovali na ten barák. Bylo to v hraničních Petrovicích a byl to takový barák, na kterém už žádný Čech nechtěl bydlet. Přidělili nám ho. Vybírat si nebylo z čeho. Ti, co došli ještě do horších baráků, tak si říkali v duchu: „Však stejně půjdeme dom, to není možný, co udělali.“ Měli takovou útěchu, že stejně půjdeme dom, že, a hotovo. Jenomže dom už se nikdy nešlo.

Právě jsme přišli přede žňama. Čechovi, který na baráku bydlel před námi, se říkalo zlatokop. Už tam poskákal tři baráky, vykradl je a pak utekl, nějaký Kolínek se jmenoval. Ale musím říct, že sousedi a místní obyvatelé s námi sympatizovali. Pomáhali nám, jak se dalo, to se musí nechat. Nehleděli, že jsme Chorvati, nebo tak. Viděli, že jsme byli vyhnaní a tyto podmínky neznáme. Co mohl, to tatínek udělal na poli krávami. A co nestačil, na to mu soused půjčil koně. Asi za rok a půl si koupil svého, protože tam bylo třináct hektarů, tak aby to vůbec stačil. Na jižní Moravě se dělalo s krávami, kvůli tomu se říkalo: „Kráva udělá práci a ještě dojí. Kůň udělá práci a jenom žere, že.“ Tak toho koně lidi moc neměli. Na jižní Moravě byla hodně práce ruční, takový vinohrad, to musel okopat sám. Nebo když byly okurky, to se taky okopávalo a sbíralo všechno ručně, tam by mu ten dobytek nepomohl. Ale na těch horách to už bylo něco jiného.

Asi za rok po nás byl přestěhován i strýc, tatínkův starší bratr, ten neměl děti. Muselo to být v sobotu, myslím. Najednou dojelo na náš dvůr nákladní auto. Tam byl barák, dvůr a výměnek. Z toho auta vylezl strýc Ondřej a volá: „Tuome, ja ur sam ovdjen! Tomáši, už jsem tady!“ „A co tady chceš dělat?“ „Já tady budu s váma bydlet.“ A na to mu tatínek říká: „To nemůžeš, protože tobě musí dát barák.“ „Ale to nestojí za to, šak půjdem dom.“ Tak se tam dohadovali na dvoře a ti z toho auta začali skládat věci. Tatínek se strýci snažil vysvětlit, že má dostat hýžu, dům, a ne tady k nám do toho výměnku, vždyť to je neobyvatelné. Ale strýc se nechtěl nechat a argumentoval, „Já si to spravím, a však na jaře jdeme dom!“ Oni furt věřili, že to, co se událo, není možné, a že brzy půjdou zase domů. A teď ti z toho auta vykládali ty věci a pak přijelo další auto a další, strýc měl ve Šternberku vagón.

Strýc tak začal bydlet u nás na výminku. Dobytek si dal k nám do chléva, tam bylo místa dost. Uběhl rok a strýc sám poznal, že z jednoho pole nemůžeme žít, byly kontingenty a tak. Komunisti začali sedláky šroubovat a už to nešlo. Tak tatínek říká: „Běž na okres a tobě jako Chorvatovi musí přidělit barák.“ Strýc šel do Šternberku na okres a nakonec mu přidělili jeden barák u silnice, u kterého bylo i pole.


Já jsem o tom, že bych se někdy vrátil do Nového Přerova, nepřemýšlel, ale rodiče čekali každý den, že se vrátí. Říkali: „To není možný, co udělali! Nikomu jsme nic neublížili, tak proč nás vyhnali?…Komunisti!“ Tak pořád čekali, ale nevrátili se nikdy.  

Polovina Nového Přerova měla pole za hranicí

Vzpomínky JH, narozen v roce 1936 v Novém Přerově

Tak já jsem se narodil v roce 1936 v Novém Přerově, v domě číslo 72. Bylo nás pět dětí. Z dětství hodně rád vzpomínám na babičku a dědečka, maminčiny rodiče. Ač byli oba dva Chorvati, potkali se a dali se dohromady ve Vídni, kde oba sloužili. Babička dělala kuchařku u bohatých lidí, děda byl panský kočí. Byli to moudří a světaznalí lidé. Ne že by měli vystudované bůhvíjaké školy, to ne, ale měli zdravý selský rozum a uměli ho používat. Když chtěli mít rodinu, vrátili se zpět do Přerova.

Domluvili se česky, chorvatsky i německy. Německy proto, že sloužili ve Vídni, chorvatsky se mluvilo pořád doma v celé naší rodině, byli to velcí Chorvati, no a česky uměli, protože tady ve Starém Přerově bylo na práci dost Čechů. A moji rodiče byli to stejné. Matka chodila jen do českých škol, dobře se učila, ještě do dnes mám vysvědčení, neměla ani jednu dvojku za celou tu dobu. Brzo se vdala, tak dál už potom nešla. Tatínek měl prvně české školy, pak chodil do Mikulova na německou střední. Tady si mohli lidi vybrat, jestli chtějí chodit do české nebo do německé školy. Německá byla v Drnholci, česká byla tady doma.

Co říkali rodiče na první republiku? Že to bylo dobré. Dědeček a vlastně i matka byli velcí vlastenci, měli rádi Masaryka a sympatizovali s republikou. A chválili si ji, protože to byli rozumní lidé, tehdy se nám postavili pomníky příchodu Chorvatů na Moravu. Škoda, že to v tom osmatřicátém skončilo. Tehdy začala chorvatská tragédie. Chorvati byli připojeni k Německu, museli narukovat a tolik jich padlo. Nikdo nešel bojovat dobrovolně, když věděl, že tam má padnout. To byl zánik té naší chorvatské menšiny. Chlapi padli a pro komunisty to bylo snadné ten zbytek, matky, děti, staré lidi a těch několik mrzáků vyhodit ven, protože se nemohli ani bránit.

Můj otec měl hrozně velké štěstí. Málokdo to ví, ale když se narodilo čtvrté dítě, tak otec rodiny nemusel rukovat, ale mohl zůstat ještě tři roky doma. To mu zachránilo život, protože jinak by byl odveden hned v tom devětatřicátém, pak by ho poslali do Ruska a odtud by se nevrátil. Tak potom chodil jen tady po Evropě, byl v Řecku a měl za úkol chránit německé sklady. Nakonec skončil ve Francii, byl zajat Američany, pak byl nějakou dobu ještě v lágrech, potom ho ještě zavřeli v Plzni a hned na začátku sedmačtyřicátého roku se vrátil domů.

Polovina Nového Přerova měla pole za hranicí. Protože za Rakouska – Uherska tam žádná hranice nebyla. Za republiky nebyl problém to chodit obdělávat, financové je znali a pouštěli, chodili denně s krávami sem tam.

Dědeček, ten Slunský, který byl starosta, měl hospodářství, jednu kravičku, a první pole při cestě když se šlo z Rakouska. Taky tam měl sklep a byl v něm skoro pořád. A protože tam chodili i financové, tak když neměli co dělat, šli za dědou. Děda je tam vlastně měl pořád jako hosty. On rád povídal, co je nového a tak. Tak si dali víno, chleba se špekem… A víno měl dobré, tak tam bylo provoz. Jenže když to tam zadrátovali, tak ty sklepy vyhodili do vzduchu, tam takto původně bylo asi deset sklepů při hranici.

Po válce nějakou dobu taky ještě šlo chodit normálně do Rakouska, ale pak už ne. No a ti lidi, kteří už viděli, že bude špatně, v tom sedmačtyřicátém, osmačtyřicátém roce, tak odcházeli do Rakouska. Nejlíp udělali ti hospodáři, co měli v Rakousku pole. Ti zapřáhli za koně vůz, na to naložili, co potřebovali, dali na to seno a vyvezli to do Rakouska, kolik kufrů a všeho. A pak poslali koně nebo dobytek domů, protože se báli, že Češi budou požadovat dobytek zpět. My už jsme ten dobytek znali, věděli jsme, čí je, tak jsme podle toho poznali, kdo taky utekl.

Jednou jsme byli s dědečkem na poli a pomáhali mu, brambory se dávali ven nebo tak něco. No a kolem nás šel jeden chlapec z Přerova, který nám mával a říkal: „Tak já už jdu, mějte se hezky!“ Byl to takový šprýmař. Odešel do Rakouska a už jsme ho neviděli.

Nebo další chlapec, který u nás doma pomáhal, ten taky odešel. A před tím nám řekl, že až bude za hranicí, tak vystřelí, abychom věděli, že přešel. No, tak podle toho jsme to poznali taky. To byl taky Chorvat, takový šikovný kluk. Nikoho se nebál, v Rakousku se oženil, vzal si bohatou vdovu a spokojeně tam žil. Mám na něj ještě jednu vzpomínku, která dokazuje, jaký byl šprýmař. On byl taky Groh, a jednou dostal parte, že Groh zemřel. On si myslel, že to byl jeho otec, tak se z toho Rakouska ještě vrátil, že jde otci na pohřeb. Tak šel domů, zvoní, klepe, a otec mu přišel otevřít. No jak je toto možné? Já jsem přišel na Váš pohřeb a Vy jste naživu! Protože to zemřel jeho strýc, ne otec. A tak že řekl otci: „Tady máte věnec, tak si ho schovejte, až zemřete, já už Vám druhý nosit nebudu.“

Mezi námi a Rakouskem nebyla hranice, proto tam postavili drát. A pak se Rakušáci zlobili, že jakým právem postavili Češi plot na jejich straně? Že si ho mají postavit na své. Tak Češi chvíli uvažovali, a pak že mají teda pravdu, tak to celé předělali na levou stranu, českou stranu hranice. Jenže tenkrát to byly jen dráty. Tehdy do nich ještě nepouštěli elektriku. A tak lidi, když chtěli utéct, tak to přestřihli nebo přelezli. Tak ti Češi po nich zase stříleli, jenže stříleli po lidech, kteří už byli v Rakousku. A tak se Rakušani znovu divili, proč střílí po lidech, kteří jsou na jejich území? Na to nemají právo. A tak se Češi zase nad tím zamysleli a přemístili ten drát asi dvacet, třicet metrů před hranici. A teď, když někdo utíkal, tak ho zastřelili ještě v Československu. My jsme to všechno viděli, protože tehdy, když poprvé přišli s tím drátem, jsme ještě byli doma. 


Pes štěkal, tak ho zastřelili

Rodina Křižaničová bydlela ve Frélichově na takzvaném Kazbergu, vršku za kostelem. Jak to tak bývalo, každá vesnická „čtvrť“ byla „rajonem“ pro místní kluky a holky, místem nepřetržitých dobrodružství. Tady znali každou píď země, tady znali všechny sousedy a co měli na dvorku, tady byli doma.

Jedním z dětí objevitelů byl také Tomáš Křižanić. Staré vzpomínky mají ještě pořád místo v jeho paměti, a tak si dodnes dovede vzpomenout, co bylo u kterého souseda zajímavé, co ho, jako malého chlapce, tolik fascinovalo.

Narodil se roku 1932 Petru a Johaně Křižaničovým, chorvatské rodině, kde ale bohužel čtyři ze sedmi dětí zemřely jako malé. Doma se mluvilo jenom chorvatsky, a tak, když začal chodit do první třídy, česky vůbec neuměl. Češtinu se učil od začátku. Již po několika týdnech však bylo československé pohraničí připojeno k Německé říši. Na období podzimu 1938 Tomáš Křižanič vzpomíná: „Měl přijít Hitler a Češi křičeli: Nedáme ani píď! No a na druhý den utekli. Tak bylo jich jenom několik učitelů a tři nebo čtyři české rodiny, které utekly, ale já jsem jim přestal věřit. Jeden den volají, že ani píď nedají, a druhý den jsou už pryč.“ Změna režimu přinesla také výměnu učitelů a změnu vyučovacího jazyka – Tomáš se ve škole zase učil v němčině. A protože ani německy do té doby neuměl, začínal, podobně jako s češtinou, opět úplně od začátku.

Po vychození základní školní docházky odešel na učení do Prostějova, učil se sedlářem a čalouníkem. A právě v Prostějově ho v říjnu 1948 zastihl dopis rodičů, aby nejezdil domů, do Frélichova, ale přijel do Šternberka, že na něj počkají na nádraží. Křižanićovi totiž byli jako jedna z prvních frélichovských rodin stěhováni do Německé Huzové.

Jak probíhalo stěhování z Frélichova, zná z vyprávění rodičů: „To stěhování šlo šupem. Každý den nakládali na vagony někoho jiného. Přišli k nám a mysleli, že za chvíli budou hotoví. A jak se tam kradlo! Od nás z Frélichova odvezli dvě tatry kukuřice, do Šternberka už ale přijela jenom jedna. Na vagony je nakládali trestanci, které hlídali se samopalama. Pes na ně štěkal, tak ho zastřelili. Měli jsme velké hospodářství, sedm krav a koně.“

Ve stejné době, kdy Křižanićům přišel vysídlovací výměr, obdržel jejich starší syn Jakub povolávací dekret na vojnu. „Bratr se rozzlobil. Doma nejsem spolehlivý, a na vojně spolehlivý budu? A tak se domluvili se sousedem Jandre Morxem a utekli do Rakouska. My jsme s ním pak dlouhá léta neměli vůbec žádný kontakt, dopisy nám otevřeli, cenzurovali, ani na pohřeb se nesmělo.“

Ukradená tatra s kukuřicí, bratr v Rakousku, zabitý pes, příjezd do Huzové. V domě, který jim byl přidělen, tou dobou ještě bydlel dřívější majetkář. Museli tedy nejprve počkat, než se vystěhuje, aby se mohli nastěhovat oni.

Do Huzové Křižanićovi zdaleka nepřijeli jako první Chorvati. Bydlelo zde již mnoho Chorvatů z Nového Přerova, sousední chorvatská vesnice totiž byla takřka kompletně vystěhována již v létě 1948. Postupně přicházeli další Chorvati, a tak se Huzová stala a nějaký čas byla největší obcí vysídlených moravských Chorvatů.

Pro velkou část z nich však byla pouze přechodným stanovištěm. Mnozí byli fixováni na svůj domov na jižní Moravě, chladné podnebí Jeseníku nesli těžce. Kdo mohl, časem se odstěhoval. Tomáš Křižanič však v Huzové zůstal. Dnes je tak jedním z úplně posledních Chorvatů, kteří zde žijí.

 

Příběh smíšeného chorvatsko – německého manželství

Ačkoliv Frélichov byla většinově chorvatská vesnice, žili zde také Němci a Češi. Pamětníci často vzpomínají, a matriky jim dávají zapravdu, že v případě smíšených manželství se následující generace zpravidla pochorvatštila. Vypráví o tom i příběh paní Leopoldy Dočkalové a její rodiny.  

Leopoldě Honemannové ve Frélichově nikdy nikdo neřekl jinak než Poldi Honimonka. Byla nejstarší dcerou Ferdinanda Honemanna a jeho ženy Karolíny, rozené Mokrušové. A zatímco Karolína byla Chorvatka jak poleno, Ferdinand pocházel z rodiny německé, nebo spíše rakouské – jeho rodiče se do Frélichova přestěhovali z Rakouska a pořídili si tu malé zemědělské hospodářství. Vychovali dva syny, Ferdinanda a Josefa, kteří mezi Chorvaty vyrůstali, sami tedy uměli chorvatštinu, a když se chtěli oženit, za nevěsty si vyhlédli místní Chorvatky.

Poldi Honimonka se narodila roku 1929. O několik let později přišli na svět její sourozenci Lizi (Eliška), Miclja (Marie), Fric (Bedřich) a Anenka (Anna). Rodina bydlela u staré školy (dnešní obecní úřad) a obživu jí zajišťovalo drobné hospodářství, kousek pole, vinohradu a lesíka. Krávu chodila Poldi pást s ostatními dětmi na ciline, když ji bylo potřeba zapřáhnout na polní práce, dala se do páru s kravou, kterou půjčila teta. Rodiny si vypomáhaly, jak to šlo, Honemannovi nepatřili k nejbohatším, ale k obživě to stačilo.

Doma se mluvilo chorvatsky a německy. Maminka se oblékala za Hrvaticu pořád (Ta bi se nikada neoblikla va nimško – ta by se nikdy neoblékla do civilních, tzv. německých šatů). Poldi se tedy setkala s češtinou poprvé až při nástupu do školy – jak ale říká, problémy jí nedělala, vždyť to bylo podobné… Po dvou třídách české školy přišel rok 1938 a s ním zábor pohraničí. Doba se změnila, režim se změnil, změnil se vyučovací jazyk ve škole a také to, že otec musel narukovat jako německý voják. Starost o hospodářství a o děti zůstala na Karolině Honemannové.

„Pamatuji si, jak jednou jsem přišla dovnitř a viděla maminku, jak má hlavu opřenou o kredenc, v ruce dopis a srdceryvně pláče – dostala dopis o tom, že tatínek padl.“ To bylo v roce 1943. Za Ferdinanda Honemanna se ve frélichovském kostele slavilo requiem. Truhla byla prázdná, kolem ní kytice, věnce, nešťastná rodina a s ní všichni sousedé. „Rodina, příbuzní, a všichni lidé, kteří… vlastně celý Frélichov, vždyť my jsme se tam znali všichni. Tatínek byl hezký, šikovný a hodný člověk. To bylo strašně smutné.“

Rodinné neštěstí mělo pokračovat i po skončení války. Protože se Ferdinand Honemann přihlásil v roce 1930 k německé národnosti, československé úřady braly jeho rodinu za Němce – nic nepomohlo, že Karolina byla Chorvatkou každým coulem, se svými dětmi mluvila chorvatsky a kroj neodložila ani za války. V roce 1947 jí nezbylo nic jiného, než do svých chorvatských sukní schovat plačící děti, a vydat se s nimi do Huzové, kam byla rodina vystěhována.

Leopoldo Honemannová začala pracovat jako kuchařka v sanatorce v nedalekých Pasekách. O několik let později se vdala za svého manžela a přestěhovala se do Šternberka, kde dále pracovala v Moravii.

Vzpomíná, že nějaké odškodnění její rodina po roce 1989 dostala. „Co ale těch několik tisícovek bylo proti tomu, že jsme ztratili domov. Domov nic nenahradí.“ 


Pořád jsme se stěhovali, bratr řekl, ať si pořídíme maringotku

Dobré Pole byla třetí chorvatská vesnice na jižní Moravě. Na rozdíl od Frélichova nebo Nového Přerova, obec neleží odloučeně, ale přímo ji protíná historicky významný dopravní tah z Mikulova do Znojma. To je pravděpodobně důvod, proč zde kromě Chorvatů žilo v první polovině 20. století také mnoho Němců.

Štěpánka Petříková se však narodila do rodiny ryze chorvatské. Kořeny rodiny jejího otce, Ondřeje Štěpánka, sahají do Hlohovce. Ondřejova manželka Kateřina, rozená Slunská, pocházela z Frélichova. Když si svého muže brala, měl již z prvního manželství tři děti. S Kateřinou se mu mělo narodit ještě dalších šest, a dcera Štěpánka přišla na svět 17. října 1920, zrovna když se v Dobrém Poli slavil kiritof.

V rodině Štěpánkových vždy znělo několik jazyků: matka na své děti mluvila chorvatsky, ty ji však většinou odpovídaly německy, protože tak byly zvyklé z her se svými vrstevníky (chorvatští pamětníci z Frélichova a Nového Přerova spíše vzpomínají na opačný trend, kdy se německé děti musely učit chorvatsky). Štěpánkovic však chodily do českých škol, nejprve do Dobrého Pole a pak do Mikulova. Jak dokládají archivní prameny, rodina Štěpánkova se za první republiky velmi angažovala v československých státotvorných aktivitách – otec působil na obecním úřadě, děti zase chodily do místní sokolské organizace. Ve vzpomínkách paní Petříkové je však dětství naplněno hlavně prací – Ondřej Štěpánek byl největší dobropolský sedlák, který vlastnil šedesát měřic polí a deset měřic vinohradů, práce tedy bylo doma pořád dost a zapojit se do ní museli všichni členové rodiny.

„V Dobrém Poli bylo ještě pár takových, co nosili kroj, ale moc jich nebylo. Matka ho ale měla pořád, i po vystěhování, až do smrti. Moje sestra se oblékla do kroje o kiritofu, já jsem do něj taky jednou měla jít. U nás už to bylo úplně jinak. Ve Frélichově se to drželo, tam měly kroj i mladé,“ popisuje paní Petříková. Také v Dobrém Poli se však dochovalo například velikonoční škrebetání, na Vánoce se připravovala bábovka a švestkový kompot o Štědrém večeru chodil po vsi pastýř, který práskal bičem a oznamoval tak příchod Ježíška.    

Také v Dobrém Poli se o kiritofu konal průvod s kozlem, který šel od hospody na plac. Průvodu se účastnili pouze Chorvaté, kteří následně slavili v místní sokolovně. Němci slavili zvlášť ve svém hostinci. Že by však jinak byly mezi zdejšími Chorvaty a Němci výraznější rozpory, si Štěpánka Petříková nepamatuje.

V druhé polovině 30. let stavělo Československo v pohraničí opevnění. „V Dobrém Poli byli dělníci, my jsme se s nimi bavili, a každý večer jsme s nimi chtěli jít k muzice. Ale máma říkala, ještě je čas, ještě je slunce vysoko, ještě kopejte. No a tak jsme s nimi šli tancovat až večer. Kupovali nám bonbony, tančili jsme, ale ráno jsme museli vstávat. To bylo horší.“ Tančit se chodívalo do sokolovny, která měla velký sál. Na jejím dvoře byly stromy, které poskytovaly chládek, a tak se v létě tancovalo ve dvoře.

Když vypukla válka, museli bratři Štěpánkovi narukovat do německé armády. Jak dokládají archivní prameny, bratr Rudolf se však přidal k sovětské a později k britské armádě.

Odchod mužů na frontu znamenal, že mnohé z jejich povinností musely převzít ženy. Rodině Štěpánkové sice byl přidělen na práci italský válečný zajatec, ten však zemědělství dvakrát nerozuměl: „Že půjdou s maminkou sadit okurky. Tak on vzal semeno, šel dopředu, dal všechno do jedné jámy a přišel dom, že už je to hotové. Udělal jamku a dal to do toho. To jsme se nasmáli, kdo to kdy viděl, takhle sadit okurky. Ani s koni jezdit neuměl, bylo potřeba, aby se to někdo naučil, tak jsem se to naučila já. Jezdila jsem s nimi, v zimě, když byla hříbata, prováděla jsem je po sněhu. Byla jsem malinkatá, padesát kilo, pak jsem začala i orat, někdo to dělat musel. Vinohrady jsme museli stříkat, ramena mě pořád bolela, brečela jsme, že už nepůjdu, mama říkala, pojď, to doděláme. Nebo jsem měla měsíčky, to byly bolesti, ale lehnout jsem si nemohla, práci jsme museli dodělat.“

Na konci války procházela Dobrým Polem válečná fronta. „Když přišli Rusi, tak jsme mysleli, že se budeme s nimi bavit. Dělali u nás rádio, natahovali dráty a najednou jsme zjistili, že nás chtějí někam zatáhnout. No a tak jsme utekly z baráku, schovaly se u sousedky. Čtrnáct dní jsme byli schovaní na půdě, maminky nám dávaly jídlo navrch. Nad střechou, kde jsme ležely, se střílelo. Potom hlásil rozhlas, že už se nesmí nic stát, že už můžeme jít volně. Tak jsme první noc slezly, lehly si a najednou - už bouchali. Já jsem vyskočila oknem a letěla na sovětské komando, bylo o několik domů vedle. Ten, který tam seděl, říká: No a on mi říká, ´děvčico, běž dom, už se ti nic nestane.´ Jednu kamarádku, která u nás taky spala, ještě jeden vytáhl, naštěstí mu utekla. Tak takový život jsme měli, byla válka.“

 V květnu 1946 se Štěpánka Štěpánková vdala za Leopolda Petříka, jehož rodina vlastnila obchod a pekárnu. Také Petříkovi byli Chorvaté, a tak, když byli Chorvati z jižní Moravy vystěhováváni, nevyhnul se tento osud ani jejich rodině.

Cesta na sever přišla v březnu 1950, kdy byli Petříkovi vystěhováni do Vítkova.  „V Dobrém Poli nás naložili do vagonu a ve Vítkově na nádraží vyložili. Týden jsme neměli, kam jít, pršelo, všechno zmoklo. To tedy bylo stěhování.“ Kromě rodinného majetku měli Petříkovi starost také o své dvě malé dcery, kterým tehdy byly dva a tři roky. „Ve Vítkově to bylo tak, kde si co kdo našel. Manžel s jeho maminkou šli hledat. Našli velikou usedlost na dvě strany, kde byl výměnek. Když jsme přišli, černé všechno, malovat se muselo. Na dvoře byl jeden kůň, jedna kráva a velký černý pes. To bylo to jediné, co tam zůstalo po původních majitelích. Všechno ostaní bylo vykradené, na domku jsme byli už třetí. Usedlost měla třináct hektarů, rok jsme na ní hospodařili, pak si to vzal státní statek. Byli jsme rádi, že to sebralo, všechna ta pole, neměli jsme síly na to, sami to obdělávat. Pak jsme se přestěhovali do Oder, kde jsme byli v JZD. Potom přišel bratr Matěj, že ať jdeme k nim do Rejchartic na hospodu. Tak zase stěhování, bratr se smál, že ať si koupíme maringotku. V Rejcharticích se narodila naše třetí dcera. Ale ani tam to nebylo ono, na té hospodě všichni chtěli pít zadarmo, přišli bychom o všechno, co jsme měli. Naštěstí mi psala kamarádka, jestli si nechceme koupit barák v Břeclavi. A tak jsme se znovu stěhovali na jih, to bylo koncem padesátých let.“

Rodina paní Petříkové byla vystěhována do mnoha obcí: Rejchartic, Lipiny, Šumperka, Šternberka, Hanušovic. Jedna sestra žila ve Vídni, jeden bratr v dolnorakouském Ottenthalu.


Nositel kulturních tradic Alfred Stawaritsch

V Kostelci na Hané žije kovářská rodina Stawaritschů. Místní si je považují, na Wikipedii jsou uvedeni jako významní obyvatelé tohoto malého městečka v okrese Prostějov. Není divu, Stawaritschovi vyhrávají umělecké přehlídky v Česku i v zahraničí a jejich kovářské výrobky jsou velmi vyhledávané. Když uslyšíte jejich jméno, okamžitě vás napadne, že rodina musí mít kořeny mezi moravskými Chorvaty. Ale jak to přesně je?

Zakladatel kovářské tradice, pan Alfred Stawaritsch, se narodil roku 1942 v Břeclavi. Jeho maminka pocházela z české rodiny z nedaleké Poštorné, tatínek Jan se narodil v Novém Přerově. Rodnou vesnici opustil kvůli práci, v Břeclavi provozoval pekárnu, oženil se a narodily se mu tam dvě děti.

Protože se Jan Stavarič hlásil k chorvatské národnosti, nevyhnula se mu povinnost narukovat do německé armády. Na konci války, když byla Břeclav bombardována, se jeho rodina přestěhovala do Nového Přerova a vlastně až tehdy se malý Alfred, spolu se svým starším bratrem Garrym, plně dostali do chorvatského prostředí. V Přerově bydlela jejich babička, tety a další příbuzní, kteří samozřejmě mluvili chorvatsky, a tak se i malí kluci naučili tomuto jazyku rozumět a trochu ho i používat.

Rodina do Přerova utekla před válkou. V dubnu 1945 však zdejším územím procházela válečná fronta, a tak se i Stawaritschovi stali svědky těžkých bojů mezi německou a ruskou armádou. Dny a týdny strávené ve sklepě se vryly do paměti také malého, tehdy sotva tříletého Alfreda.

Pobyt v Přerově neměl dlouhého trvání. V únoru 1948 rozhodl Akční výbor ONV Mikulov, že Chorvati mají být ze svých původních domovů vystěhováni. Rodina Alfreda Stawaritsche byla mezi prvními, které musely jihomoravské pohraničí opustit, a to navzdory tomu, že se jednalo o smíšené česko-chorvatské manželství. Pan Alfred Stawaritsch se domnívá, že důvodem bylo, že rodina neměla vůbec žádný majetek a proto jejich přesídlení nebylo tak komplikované, jako tomu bylo u majitelů velkých gruntů.

První transporty z Přerova mířily v červnu 1948 na Olomoucko. Malý Alfred byl v době stěhování nemocný, proto on i jeho matka jeli v obyčejném voze, starší bratr s otcem však cestu absolvovali uvnitř dobytčáku. Pro Stavaričovi cesta na sever končila v Mladči, kde se rodina usadila. O tom, že by v okolí žili ještě nějací další vysídlení Chorvati, Alfred Stawaritsch neví, jeho otec s nimi styky neudržoval. Babiččina rodina byla vysídlena do Slavíkova nedaleko Konice.

Díky své tetě a jejímu muži, kováři v Hradečné, se Alfred setkal s kovářským řemeslem. Zalíbilo se mu, vyučil se a celý život se mu věnuje. Po roce 1989 si v garáži na sídlišti v Kostelci postavil svou malou kovářskou dílnu, která se postupně rozrůstala s tím, jak se zvětšoval počet zakázek, které se u něj scházely. Do práce v dílně se časem zapojili i synové Ivo a Milan a jedním z mnoha výrobků, které jejich rukama vznikly, je také madlo pro zábradlí Chorvatského domu v Jevišovce. 


Kovářská rodina Štoglova

Vavřín Štogl byl frélichovský kovář. O zákazníky neměl nouzi, Frélichov byl velká obec, a tak se zde vlastně uživili kováři hned tři: Štogl, Bauer a xxx. Všichni tři byli Němci, a tento fakt potvrzuje pravidlo, že zatímco Chorvati se živili zemědělstvím, řemesla pro ně obstarávali místní Němci. Ti se však často ženili s místními Chorvatkami.

Tak tomu také bylo v rodině Vavřína Štogla. On sám byl ženatý dvakrát: První žena zemřela velmi mladá a ze společného manželství zůstaly dvě děti Vavřín Štogl mladší a Marie, z druhého manželství vzešlo dokonce dětí pět: Bedřich, Leopold, Jan, Štěpánka a František.

Všichni kluci chodili za tátou do dílny a vyučili se kovařině. Protože dílna zase až tak velká nebyla a brzy začalo být těsno, rozhodl se nejstarší syn, že rodný dům opustí. Se svou ženou, Chorvatkou Magdalenou Pevnerovou, se společně odstěhovali do Břeclavi, kde Vavřín začal pracovat u železnice.

Když vypukla druhá světová válka, Vavřín Štogl mladší nemusel narukovat, pracoval jako strojvůdce. V roce 1939 se manželům narodil syn Josef, o pět let později dcera Hermína. Syn Josef si vzpomíná, že když byla Břeclav bombardovaná, rodina se přestěhovala za babičkou Pevnerovou do Frélichova. Tatínek často strojvůdcoval na trati Znojmo – Břeclav. Jednoho dne, zrovna když měl vlakem přejíždět most přes Dyji nedaleko Frélichova, druhý mašinfíra zapochyboval: co když je most zaminovaný? Svému parťákovi Vavřincovi navrhl, ať z mašiny vystoupí, že on sám most přejede, a pokud bude vše v pořádku, na druhé straně znovu nastoupí nahoru. Jenže: pochybnost se ukázala jako oprávněná. Most explodoval a do vzduchu vyletěl i vlak s obětavým strojvůdcem. Vavřín Štogl se až do konce války skrýval doma – ve Frélichově.

Rok 1945, konec války. Poválečné období je pro rodinu Štoglovu plné nejistoty. Otec Vavřín je přeci Němec. A tak zatímco Vavřín putuje na Olomoucko na práci, jeho rodina zatím zůstává ve Frélichově a syn Josef nastupuje do první třídy české školy. Vlastně mu ta čeština celkem jde, i když doma mluvili jen chorvatsky a německy.

Josef Štogl vychodil ve Frélichově dvě třídy. Roku 1948 Akční výbor ONV Mikulov rozhodl o tom, že Chorvati mají být z jižní Moravy definitivně vystěhováni. Mnohé rodiny představa nuceného přesídlení do českého vnitrozemí vyděsila – a protože Rakousko bylo nedaleko, rozhodly se raději utéct tam. Tak tomu bylo také s rodinou tety Josefa Štogla, Uchytilovými. Strýc Josef byl na práci v Drahanovicích. Jednou v noci vyzvedl svoji rodinu a tajně se s nimi vydal přes hranice. Dcera Minka mu sotva stačila, když se brodili přes Dyji, nad hlavou peřiny, velká cennost, kterou si nesli s sebou. Malého Josífka musel jeho otec přenést na ramenou, proud byl velký a chlapec by to sám nezvládl. Uchytilovi takto odešli, aniž by se se Štoglovými nebo dalšími nejbližšími příbuznými rozloučili. Veškerý svůj majetek, kromě těch peřin, nechali ve Frélichově.

Rodina Vavřína Štogla do Rakouska neodešla. V létě 1948 byli přestěhováni do Mladějova, kde na ně čekal otec se sedlákem, u něhož měli pracovat. Protože byl Vavřín vyučeným kovářem, podařilo se mu brzo domluvit přestěhování do Drahanovic, kde pracoval v místním cukrovaru.

Se svojí ženou a dětmi po vystěhování mluvil hlavně česky. Mluvit německy bylo nežádoucí a také chorvatština nebyla okolím přijímána dvakrát dobře. Josef Štogl si však vzpomíná, že občas matce ujelo nějaké to chorvatské slovíčko nebo věta a tu pak rádi používali kluci z okolí, když na něj pokřikovali: Pepi, kamo grieš? Pepi, kam jdeš?

Po válce udržovala rodina Štoglova kontakty zejména se svými příbuznými, z nichž většina byla přestěhována do Německé Huzové. Chorvatský živel v rodině udržovala zejména maminčina sestra Růžena Babičová, která pořád toužila po tom vrátit se domů. V šedesátých letech se jí a její rodině podařil návrat do Břeclavi. Odtud se často vydávala do Frélichova, domů.

Josef Štogl se začal vracet do míst, kde má jeho rodina kořeny, po revoluci. Poslední roky se pravidelně vrací na kiritofy do Jevišovky. 


Tradice a zvyky


Masopust

Masopust pro děti nic nebyl. Jenom že ti starší, ženatí, chodili tancovat, no a když někdo nešel tančit, tak se říkalo, že mu bude růst v obilí bodláčí. A tak všichni chodili tancovat, aby ho neměli. Ostatky trvaly taky dva dny.

První jarní den

A v březnu jsme ještě slavili, že se žení vrabci. To bylo na první jarní den. Když jsme byli malí, tak nás matka vzbudila, a že pojďte se podívat, vrabci se ženili. My jsme měli na dvoře takový strom a ten byl ozdobený červenými mašlemi a nějakou tou flaškou s limonádou a cukrovím, že to tam nechali vrabci, že se ženili. To bylo moc známé, dnes už se to nezná. Ale my se na to těšili každé jaro. Aspoň teda děti.

Velikonoce

Na Velikonoce, Vazma, byl velký půst. Maso nebylo, až po Vzkříšení se maso vařilo. Taky se chodilo škrebetat. Brzo ráno ve čtyři hodiny jsme museli nastoupit před kostelem a pak jsme chodili po vesnici a škrebetali. To se říkávalo: „Škrebeti škrebeti na dvi ure!“ Nebo když byla mše, tak „škrebeti škrebeti s jednom!“. To se u nás zvonilo s jedním zvonem, když byla mše, nebo se dvěma. A když jsme došli ke kostelu, tak jsme zase křičeli: „škrebeti škrebeti po drugoč!“ Pak hned začala mše. A když bylo po škrebetání, chodili jsme pro vajíčka. Vedli nás starší ministranti. My, děti, jsme křičely: „čuda dic je, malo jajov!“ Hodně dětí, málo vajíček. A pořád. Od domu k domu jsme chodili a lidé nám dávali vajíčka. Peníze ne, vajíčka. No a pak se všechna u toho nejstaršího ministranta přepočítala. Jednou jsem dostal šest vajíček, když jsem byl malinký. Když jsem byl větší chlapec, tak jsem dostal i devět vajec. No, vajíčka. U nás měl každý vajíčka doma, tak jsme je chodili prodávat, abychom měli nějaké peníze.

Kiritof

Když byly kiritofy, to byla paráda. V hospodě se zvolili stárkové, bývalo jich tak pět nebo šest, a vždycky vybírali toho nejbohatšího, ten byl prvním stárkem. Ten musel mít koně, protože s koněm pak šli do lesa pro máju. Příprava byla veliká. Ve vesnice jsme měli dvě hospody, jednu pro bohaté, pro sedláky, ta byla obecní, a druhou pro ty chudší, U Roznarů. Tu měl jeden Chorvat, taky se jmenoval Slunský, ale oženil se s Němkou, která se za svobodna jmenovala Rosner. Proto se jim tak říkalo.

Taky se mezi sebou chlapy pravidelně bili. Protože jedni byli v té hospodě, druzí v té, a když se večer potkali na ulici, tak se i porvali kvůli něčemu, ani nevím, co to mělo být. Ale to byl takový skoro zvyk, stávalo se to pořád.

Na placu před hospodou byla mája a tam se tančilo. Pamatuji si, jak za první republiky chodili Němci z Hrušovan s vozem, aby nemuseli jít pěšky, a to chodily celé rodiny do Frélichova na kiritof. Seděli před hospodou a objednávali pečenou husu se zelím a s knedlíkem. To byl pro ně takový zvyk, že jedou do Frélichova na kiritof a dají si při něm husu.

A pak se chodilo zavádět. Ti, kteří přišli z jiných vesnic, mívali taneční sólo. Třeba Drnholec měl sólo, pak se chvíli chodilo, a zase další.  

Tak se zavádělo, jeden kousek, pak jim dali ještě sólo, pak si šli ti kluci, většinou tedy Němci z okolních vesnic, pro naše holky, a šli spolu v kole. Naše holky byly všechny v krojích pěkně nastrojené, tak ti Němci byli celí šťastní, že si s nima můžou zatancovat. Protože kroje byly něco neobvyklého. Kroje se sice nosily na Břeclavsku, ale tam na Mikulovsku kolem nás ne, Němci to neznali. U nás měly všechny holky krásné kroje. Když si zatancovali, tak ještě stárek se stárkou všechny obešli a nabídli jim skleničku vína.

Můj strýc byl bubeník, tak vždycky položil k máji buben a lidi do něj házeli peníze, což byla taková gáže pro muzikanty. Ten kiritof vždycky stál hodně peněz. Někdy stárci i prodělali, tak to museli platit ze svého. To není, jak to je dnes, hasiči, sokolové, co na to mají spolkovou pokladnu. Když bylo hezké počasí, nepršelo, přišlo hodně lidí, tak stárci vydělali. Jinak to všechno dělali na své triko.

A pak taky strýc Marx chodil s kozlem. Toho kozla potom vždycky přivázali k máji, celý den tam byl, tak mu tam dávali i seno, ať se nažere, a kolem něho se tančilo. Za týden po kiritofu byly hodky a večer hráli chlapi kuželky. Kdo vyhrál, ten vyhrál i toho kozla. Já jsem to sice neviděl, ale otec mi povídal, že když u toho byl nějaký bohatý, nějaký sedlák, tak se to udělalo tak, aby on těch nejvíc kuželek porazil, on je za to pak pozval k sobě do sklepa a pilo se až do rána. Kozla vzal domů a udělali z něj guláš. Takové jsme měli zvyky. To není nikde jinde vidět.

Mikuláš

Když byl Mikuláš, dávali jsme si boty za okno. A ráno jsme se vzbudili a rychle k oknu, co nám ten Mikuláš dal. No tak cukroví, nějaké suché fíky, něco takového, ale vždycky jsem měl i uhlí.

Vánoce a Nový rok

Na Vánoce, my jsme tomu říkali Božić, tak jak se teď pečou ryby, to u nás nebylo. To se udělala bábovka, furma, a ze sušených švestek se udělal kompot, který se potom jedl. Taky se dělala čočková polévka, protože se věřilo, že pak bude mít člověk peníze. Maso nebo ryby, to jsme neznali. Když byly děti malé, připravil se stromek. Rodiče ho měli připravený v ložnici, přenesli ho do kuchyně, a teď děti dívejte, Ježíšek přišel. Na saních. Když jsem byl malý, bylo sněhu dost. Tatínek si půjčil od pastýře velký řemen, práskal s ním, a že je to Ježíšek na koních.

Když bylo na Štěpána, tak měli chlapy i malí kluci svátek. Chodili po návštěvách si přát, my jsme říkali, že chodí vuolit. To se sešli kamarádi, každý donesl nějaké koláče, cukroví, nějaké pohárky, a seděli jsme spolu, klidně do půlnoci. Bývalo nás vždycky tak pět šest, rodiče odešli a my jsme měli takový svátek. Staří, ženatí chlapy, se scházeli ve sklepech. No a na Nový rok zase chodili vuolit holky. Taky se jich dalo vždycky tak pět šest dohromady, přinesly si cukroví a limonádu, no a my kluci jsme jim chodili klepat na dveře, ať nám otevřou. Holky bývaly doma, ty nechodily nikam.

Archiv