A jak vypadal kiritof v minulosti? Na meziválečné kiritofy vzpomíná kronikář Josef Sič takto: 

​

"Náš kiritof je znám široko daleko. Celý týden před ním se líčí domy, uklízí, peče, vaří... I ten nejchudší člověk ve vesnici si na kiritof musí dopřát něco dobrého, a tak pečená husa, koláče a bábovky nechybí na žádném stole. 

​

V neděli dopoledne se jde do kostela na mši svatou. Po ní vyzvednou muzikanti stárky a společně odejdou k máji. Odtud se jde zahrát starostovi, jeho zástupci, panu faráři a panu řídícímu. Po nešporách vyzvednou stárci první stárku u ní doma. Před domem se tančí, zpívá, oslavuje. Potom se průvod odebere k máji, kde první tři kousky patří krojovaným. Následující tři sóla jsou pro domácí a pak se až do večera hraje pro přespolní, návštěvníky z okolí. Až večer zavádějí znovu domácí. Ženatí a vdané první kiritofský den netančí. 

Každý kiritof má svého kozla. Je hezky nastrojený, plachtičku pro něj vyšila první stárka. Celé tři dny, co kiritof trvá, a ještě i o hodkách se o něj hraje v kuželkách. Kdo nasbírá nejvíc bodů, toho kozel je.   

​

Také druhý den kiritofu začíná mší svatou. Po jejím skončení se jde celá vesnice pomodlit na hřbitov. Následně jdou muzikanti s krojovanými zahrát a zazpívat členům obecní rady. Ve tři se opět sejdou u první stárky, odejdou společně na plac a znovu se tančí a zpívá. Druhý a třetí den je na kiitofu již méně cizích, lidé jsou mezi svými a společně se baví. Nyní už se do tance zapojují i ženatí muži a vdané ženy. 

​

Třetí den kiritofu pak stárci chodí po vesnici a vybírají obilí. To se prodá a z peněz se zaplatí výdaje za slavnost."