Mezi Čechy a Němci

Jak je možné, že si Charváti po staletí zachovali svůj jazyk, kroje, tradice a zvyky, a také vědomí toho, že jsou Charváti? Touto otázkou se zabývali snad všichni badatelé, kteří si komunity od devatenáctého století všímali. Pojďme si shrnout ty pravděpodobně nejdůležitější faktory:

Jedna z rozhodujících okolností vedoucích k tomu, jestli se všichni ti Křižaniči, Kuzmiči, Stavariči, Radkoviči, Grbavčiči, Jankoviči a další měli i za několik dalších století považovat za Charváty nebo ne, souvisela s tím, kde se po svém příchodu na Moravu usadili. V obcích, v nichž žilo pouze několik málo charvátských rodin v jinak většinově českém nebo německém prostředí, Charváti přirozeným procesem postupně splynuli se svým okolím. O kořenech kdesi na Balkáně tak nadále svědčilo pouze původně chorvatské jméno, resp. označení Charvát (Krobot), pod kterým byli zapisováni v matrikách, resp. jak je nazývali jejich sousedé.

 

K předávání identity mohlo mezi Charváty docházet pouze tam, kde bylo jejich osídlení kompaktní. Na Moravě se utvořila dvě silná jádra charvátského osídlení: jedno se nacházelo v blízkosti Břeclavi (Charvátská Nová Ves, Poštorná, Hlohovec), jedno nedaleko Mikulova (Frélichov, nyní Jevišovka, Nový Přerov, Dobré Pole). Zatímco Charváti na Břeclavsku žili v sousedství slovanského obyvatelstva, na Mikulovsku byli jejich sousedy takřka výlučně Němci. Tak se tedy stalo, že Charváti na Břeclavsku se svým okolím postupně splynuli, na Mikulovsku se hranice mezi oběma etniky držela déle a zřetelněji.

 

Svět, v němž se Charváti na Moravě pohybovali, byl po dlouhá staletí ovlivněn pravidly poddanského systému. Protože například nebylo možné jednoduše dělit grunty, tyto setrvávaly v rukou charvátských sedláckých rodin. Příslušnost k Charvátům, zdatným a zámožným zemědělcům, se pojila s jistou sociální prestiží. Charvátští sedláci představovali nejvýznamnější sociální skupinu obce a zásadním způsobem určovali její charakter. Lidé, kteří do Frélichova, Nového Přerova a Dobrého Pole nově přicházeli (a těch nebylo příliš mnoho, protože v 17. ani v 18. století se poddaní moc nestěhovali), následně rozšiřovali spíše nižší sociální vrstvy.  

 

Velice často se v případě Charvátů také mluví o endogamních sňatcích (tj. že se vdávaly a ženili navzájem, pouze uvnitř své komunity). Ačkoliv převažovaly, nebyly výlučné. Přiženit (přivdat) se k Charvátům nebylo sice (až do 19. století) běžné, nebylo to ale ani tak výjimečné, jak se často uvádí. Charvátské komunity nově příchozí časem integrovaly, pocharvátštily: děti z těchto rodin se stýkaly se svými charvátskými vrstevníky, tak se naučily jejich jazyku, později svou příslušnost ke komunitě ještě zpečetily sňatkem a samy sebe již pokládaly za Charváty. Velké sepětí mezi moravskými Charváty však bylo také důsledkem toho, jakou důležitost a význam Charváti příbuzenským vztahům přikládali (často to vyjadřovali rčením: „My, Charváti, jsme byli všichni jedna rodina.“).

 

Minimálně do počátku 20. století vnímali konzervativní charvátští venkované sami sebe jako malou, přehlednou, hospodářsky úspěšnou komunitu, která měla svá pravidla, pevně držela při sobě a nepociťovala žádnou potřebu na této situaci cokoliv měnit. Toto sebevědomí se také do jisté míry odráží v tom, jak byli Charváti vnímáni svými sousedy: „(Charvát) nic nedbá posměchu svého okolí a přezdívky Krobot; vždyť je si vědom své síly. Charváti silně se rozeznávají od okolních Němců vysokou ztepilou postavou, silou, mužností a pracovitostí, ženy krásou. Chorvatský junák nerve se s německým chasníkem, má jej za slabého a bylo by nedůstojno slabého poprati. Na vojnu berou téměř všecky k jezdectvu.“ V 19. století však dochází k jistým posunům: evropské národy se začínají probouzet a jejich národní hnutí (zejména to německé a české) klepou také na brány našich charvátských obcí. Charváti, chtě nechtě, musí hledat cesty, jak na ně reagovat.

 

Jak již bylo uvedeno, až do roku 1945 bylo Mikulovsko většinově německé. Charváti sice mezi sebou mluvili chorvatsky, pro domluvu s okolním světem však běžně používali němčinu. Roku 1805 bylo rozhodnuto, že se Charváti budou učit ve škole v němčině. Toto rozhodnutí nemělo žádné ideologické pozadí a bylo čistě pragmatické. Na počátku 19. století byla němčina považována za jazyk vzdělanců a jakýkoliv (kariérní) postup byl bez její znalosti v rakouské monarchii nemožný. Také jako prostředek pro komunikaci s vnějším světem ji Charváti používali již od pradávna. Je ovšem pravda, že toto opatření z dlouhodobého hlediska její pozice upevnilo. Škola přinesla Charvátům vědomí, jak své potřeby v písemné formě správně zachytit, a to bez gramatických chyb. Naproti tomu moravská chorvatština i nadále zůstávala jazykem předávaným pouze ústně. Znalost její písemné formy byla šířena v rodinách za pomoci chorvatských zpěvníků a modlitebních knih.

 

Ani v následujících letech nebyla situace jednoduchá. Do hry se totiž navíc přidal „český faktor“, tedy představitelé české inteligence, kteří se začali o osudy „slovanských ostrůvků ve velkém německém moři“ obávat. Kromě badatelů, kteří čas od času charvátské osady navštívili a zamysleli se nad tím, jak dlouho ještě mohou Charváti německému prostředí čelit, je důležité na tomto místě zmínit české kněze působící v charvátských osadách. Právě oni se totiž poměrně výrazně snažili německý vliv vyvažovat. Důležitou osobou byl zejména dobropolský kněz P. Alois Malec.

Snaha najít si svou pozici mezi českými a německými sousedy je pro existenci charvátských komunit na Moravě charakteristická. Ve 20. století měla mít své tragické vyústění.

Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, z.s.

Chorvatský dům

Jevišovka 1, 691 83 Jevišovka

info@moravstichorvati.cz

  • Facebook Sociální Icon
  • YouTube Sociální Icon

Za podporu děkujeme: