Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, z.s.

Chorvatský dům

Jevišovka 1, 691 83 Jevišovka

info@moravstichorvati.cz

  • Facebook Sociální Icon
  • YouTube Sociální Icon

Za podporu děkujeme: 

JAKO CHORVAT JSEM SE NARODIL, JAKO CHORVAT ZEMŘU

Vzpomínky pana JR, narozeného v roce 1928 ve Frélichově

 

Tak já jsem se narodil ve Frélichově, dnes se říká Jevišovka, v roce 1929. Začal jsem tam chodit do školy, udělal jsem čtyři třídy, no a pak došli Němci a my jsme museli zase jít do německé školy.

Na to, když přišli Němci, si pamatuji doteď. Ti fanatici přišli do školy v uniformách, vyhodili všechny knihy, ty české spálili. Měli jsme českého kněze, tak ho v noci vzali, tahali ho po ulici a fackovali. Nikdo jim na to nemohl nic říct, zastat se ho. Lidi říkali, že jeden chlapec, nějaký Kryška, mu dal dokonce facku. Pan farář mu na to řekl: „Vidíš mě na posledy.“ Proč to řekl nevím, ale ve válce tady ten kluk oslepl. Lidi pak na to často vzpomínali a říkali, že to má za to, že uhodil pana faráře. Já toho kluka neznal, byl o hodně starší než já. Jeho rodina pocházela ze Slovenska a všichni se tenkrát dali k Němcům.

 

Němečtí fanatici zbili i tehdejšího starostu, strýce Šalamuna, víc lidí pozatýkali. Já jsem měl strýce, který utekl do Rajhradu. To byl Protektorát a tam na něj Němci nemohli. České rodiny, co žily ve Frélichově, tam zůstaly i za války. Třeba švec Růžička, ten tam byl celou dobu.

 

Když přišli Němci, my děcka jsme německy neuměly, tak jsme se musely učit. To bylo něco. Protože my jsme tam byli samí Chorvati. Byly nějaké německé rodiny, byly i české, a tak, když jsem si s děckama hrál na ulici, nějaká německá slova jsem znal, ale německy jsem neuměl. První rok nám ve škole nedávali známky, museli jsme se prvně naučit jazyk, známky jsme dostávali až pak, druhý rok.

 

No a po válce to nejdřív vypadalo, že v Jevišovce zůstaneme. V roce 1947 jsme skládali slib věrnosti československé republice. Lidé se oblékli do krojů, ti starší byli v Praze a pak přijeli z Prahy k nám. Ve škole byla taková oslava a při ní nám slíbili, že zůstaneme v Jevišovce. No a pak došli komunisti v osmačtyřicátém roce a Akční výbor KSČ rozhodl, že musíme ven. Tak to mi bylo moc smutno. Staří lidé moc plakali, že se musí stěhovat. Mohli si vzít všechno s sebou, stoly i židle, ale domy, pole a sklepy tam museli nechat. Nejdřív šli lidé na Svitavsko, na Opavsko.  Ale můj otec měl sestru v Rajhradě a řekl, že tam nahoru nepůjde. Že je tam bída, kopce a samé lesy. No a my jsme byli zvyklí na rovinu. A tak si vybrali Rajhrad a i s matkou šli pracovat do JZD. Má matka velmi plakala, že musí jít pracovat na statek, ale mně se dnes zdá, že to bylo dobře. Sestru nechtěli vzít na školu v Brně, tak chodila z Rajhradu každý den vlakem do Břeclavi, tam vystudovala, já jsem se vyučil hodinářem.

 

Když nás ti Češi, komunisti, stěhovali ven, tak jsme si zpívali, že jako Chorvati jsme se narodili a že Chorvaty taky zůstaneme. A to se jim vůbec nelíbilo, že toto zpíváme.

 

Když nás stěhovali, brali dvě, tři rodiny, někdy i tři zaráz. Jenom když se měl stěhovat velký sedlák, tak stěhovali jen jednoho. Trvalo to asi dva roky, než nás všechny vystěhovali. Nás stěhovali v listopadu 1949 vojáci. Pak jsme šli celou noc, až ráno jsme přijeli do Rajhradu. Tam jsme si museli najmout traktory, a ty nás dovezly do Rajhradic, kde jsme potom bydleli.

 

Že by při tom, když nás stěhovali, byl nějaký velký odpor ze strany nás, Chorvatů, to nemohu říct. Lidi nadávali, moc nadávali na Čechy a na všechny. Nikoho za to ale nezatkli, slyšel jsem totiž, že je ani zatýkat nechtěli, aby na naše stěhování nepřivolávali velkou pozornost.

 

Byl tam jeden strýc Slunský, měl hospodu. Už byl odstěhovaný, ale po čase se přišel podívat domů, na návštěvu. Ve Frélichově musel nechat své koně. Ten člověk, co si zabral jeho barák, s nimi šel po cestě. Strýc Slunský ho uviděl, šel ke koním, chytil je za krk, a vzalo mu to rozum. Zničilo ho to, nebyl pak už normální. Tu bolest, když viděl, jak jdou jeho koně s jiným, neunesl. Moc smutné to bylo. Tak ale ta doba už je pryč, už jsme si zvykli tady. I když my staří vzpomínáme pořád.

 

Do Jevišovky jezdím každý rok. Míváme tam kiritof, říkají tomu hody. Tam se sejdeme, my Chorvati, popovídáme si, ale je nás každý rok méně. Nevím ani, kolik nás bývá teď, ale dřív byl kostel plný, teď už ne. Ti staří umírají a mladší se k Chorvatům nehlásí. Ani mé děti ne. Chorvatsky neumí, protože moje žena byla Slovenka, která chorvatsky neumí, a proto jsem ani já s dětmi chorvatsky nemluvil. Moji rodiče ano, ti s nimi chorvatsky mluvili, a tak děti rozumí všechno, ale neumí povídat. Sem tam nějaké slovo řeknou, ale rozumí vše. Tak se obávám, že ta chorvatština za takových dvacet, třicet let nebude vůbec slyšet. Nikdo už ji nebude znát. My staří zemřeme a ti mladí ji neznají. To je velká škoda, ale co se dá dělat, když to tak udělali. Já jsem si myslel, když po roce 1989 jsme zase mohli do Frélichova chodit a pořádat tam ty naše kiritofy, tak ti naši představitelé, Hermína Opluštilová, původně Slunská, říkala, že to opraví a nějaké rodiny půjdou domů. Že tam stát postaví nějaké domky, nastěhujeme se tam a chorvatština se tam aspoň tak udrží. Ale nic z toho nebylo, nikdo na to nechtěl dát peníze. Tak teď chodíme do Frélichova každý rok na hody. Těším se vždycky, ale jak říkám, schází se nás tam každý rok méně a méně. Chodím tam taky na návštěvu k jedné rodině, to byli kmotři, no a jejich děti ještě umí chorvatsky. No a jinak vzpomínám pořád na ty mladé časy, protože ve Frélichově jsem znal každý domeček, věděl jsem, čí je který sklep. Škoda, že jsme tenkrát museli odejít. No jo, takový je dnes ten svět.