ČEŠI NÁM NEJVÍC VYČÍTALI, ŽE NEUMÍME NĚMCE NENÁVIDĚT

Vzpomínky pana JS, narozen 1919 ve Frélichově

 

Od babičky jsem se naučil, co se zpívalo za císaře. Ještě dnes si to pamatuji. První písnička, co byla, ještě ji mám ve knížce, Bože, chválíme Tebe, Großer Gott wir loben Dich. Za císaře byla víra na prvním místě.

To s tím kozlem byla taková tradice. Koupil se kozel, dal se první stárce, ta na něj musela ušít tu dečku. Ozdobenou. A pak tam byl chlap, který políval plac, aby se neprášilo, a ten toho kozla vodil. Pro stárku a zase zpět.

 

A byla tradice, že se hrály kuželky o toho kozla, kdo ho vyhraje. A při tom se dělaly všelijaké fígle. Kdo měl jakou zálibu, ten ho vyhrál. Kozla pak vždycky věnoval na hostinu. Po týdnu byly hodky.

 

Poslední kiritof za Československa jsme připravovali my. To bylo ještě za staré republiky, už to frčelo, už byla příprava na válku. Už u nás byli vojáci a tak dále. Dva dny jsme měli kiritof, třetí den večer byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Došli vojáci na plac, kde jsme tancovali, všechno zastavili, všeobecná mobilizace. Bylo po muzice, do rána byli lidi v uniformách. Chorvati. To byla česká mobilizace.

 

Já byl vojákem od osmatřicátého do čtyřicátého roku. To bylo tak. My jsme byli ještě mladí tehdy, já měl devatenáct let, tak jsem ještě nerukoval. Až ve dvaceti letech se šlo k odvodu. Na podzim osmatřicátého roku to Němci zabrali a teď k nám přišli ti henleinovci a chtěli se nám pomstít. Protože, když ještě byli ve Frélichově čeští vojáci, chodili jsme společně po sklepech a zpívali jsme. Třeba tuhle písničku: ,Pode mlýnem nade mlýnem Hitler se pase, vem Staline vem flintičku zastřel to prase. Já to prase nezastřelím, já ho dobře znám, je to kancléř Třetí říše však on chcípne sám.´ To jsme zpívali. Ale když ti henleinovci potom vyhráli, chtěli se nám pomstít.

 

Po převratu nás obsadila rakouská policie, byli jsme hned na hranici. Dělali kvartýry a ten velitel, nějaký ten Hauptmann nebo co to bylo, a ještě jeden s ním, chodili po barákách, kde budou bydlet. Přišli k nám, máma jim otevřela, šli se dívat a první, co bylo, spatřil u nás fotku policisty v uniformě. A velitel říká: ,Kde jste tu fotku vzali?´ No a máma říká: ,To je můj bratr, on je ve Vídni policistou.´ A on říká: ,Můj kamarád, já tady budu bydlet.´ A bylo. A včil, když se nám někdo chtěl pomstít, tak už jsem měl vyhráno. Henleinovci totiž zase přišli a žalovali, a on říká: ,To bylo tenkrát, za české republiky. Ale včil jste všeci stejní ein Volk, ein Reich, ein Führer, všeci máte stejná práva a povinnosti. A tím to skončilo. Branná povinnost, v březnu jsem šel k odvodu, tauglich, a Němci věděli, co bude, my jsme nevěděli, tak osmadvacátého srpna jsme dostali povolávací rozkaz, její bratr a já. Bylo nás pět. Povolávací rozkaz jsme dostali, když ještě nebyla válka. Jenže jsme byli dva dni na vojně, Němci zaútočili na Polsko a začalo se válčit. Od té doby se válčilo.

 

Za války, když přišli vojáci z fronty domů, tak se šlo do sklepa a zpívalo se. Vedle Schneidera býval nějaký Kusmić, byl asi tak stejně starý jako já. A on pořád mluvil německy, to měl z té armády. A my mu říkali: ,Govor hrvatski!´ A on na to: ,Na richtig, i muš kroatiš reden.´ A zase to řekl německy.

 

V roce čtyřicet jsem byl poslán na Francii, tam jsem byl až do konce. Šestnáctého července, kdy už sbírali ty svoje rezervy všelijaké, nás přemístili na rusko-polskou hranici. Tam jsme byli, když to začalo. Od Finska až po Černé moře fronta. Já jsem byl hned ze začátku raněn, byli jsme hned první. V půl šesté ráno jsem byl v Rusku. Raněn jsem byl pod Kyjevem, u Žitomiru. Byl jsem v lazaretě Starý Konstantinov, a až jsem byl schopen transportu, převezli nás nákladníma autama do Rovna, pak do Lublinu nákladním vlakem. V Lublině čekal sanitní vlak, tam začal zase život. Všechno v něm bylo čisté, německé sestry. Odvezli nás do Francie, do Štrasburku. Ten byl tehdy německý, protože Němci ho obsadili. Oni nás tam dali hodně daleko od fronty, protože počítali, že bude hodně raněných. Rusko není Francie, Rusku nemůžeš přijít na konec. Celkem jsem byl na vojně čtyři roky.

 

Pravou ruku mám částečně ochrnutou, nervové zranění. V tom Štrasburku jsme byli dva měsíce. A potkal jsem tam jednoho Chorvata z Burgenlandu. Ten byl třikrát raněný. Sem, dum dum, do břicha, ale střeva mu to nezasáhlo, střela vypískla ven. A ještě nohu. A jak se svíjel bolestí, ještě ho střelili do lýtka. A taky to proletělo mezi dvěma kostmi. A když jsme byli v tom Starém Konstantinovu, on nemohl vstávat. A ležel, že má žízeň. Tak já jsem mohl chodit, tak jsem mu vždycky podal. Tak jsme se skamarádili, nevěděli jsme, že jsme oba Chorvati. Až v tom Štrasburku. On měl sestru učitelku a ona vyučovala v Augsburgu v Německu. Přišla tam za ním. Postele jsme měli hned vedle sebe. Oni se pozdravili německy, pak si sedli vedle sebe a začali chorvatsky mluvit. Já jsem neříkal nic, ale poslouchal jsem to, od začátku až do konce. A ona mu mezitím říkala, ,Já ti napíšu žádost o přeložení do Vídně.´  On se učil pekařem ve Vídni, znal to tam. Já jsem si říkal, počkej, Vídeň, to je moje druhá domovina. Mám tam tetu, mám tam strýca, sestru tam mám. Tak jsem mu řekl: ´Tak poslouchej. Já jsem si vyslechl všechno, co jste povídali. Až ta sestra přijde po druhé, ať napíše i pro mě tu žádost. Tak ona hned byla ochotná, hned tam napsala, a za nějakých čtrnáct dní nás dali do rychlíku na Vídeň, Westbahnhof. Oba dva jsme přišli do Rudolfspital, to byla chirurgie. Tam nás převzali, pospravovali ruku, zjistili, co je, a pak nás přeložili do třináctého okresu na Nervenspezialisten. To byla speciální nervová nemocnice, jenže Němci udělali z toho Reservenlazaret. Tak jsme byli tam ještě půl roku.  Já pak šel na operaci s tou rukou, nervové zranění, vzali mě, ase operovali, zase půl roku, zase dávali ty nervy dohromady. A pak zase zpátky a léčili mě ambulantně. Elektricky, koupele. Z tama jsem byl propuštěn do propouštěcí stanice, kde jsem byl určitou dobu, a tam mě poslali na dovolenou do odvolání, protože oni věděli, že už to není na nic. Pak už jsem byl doma, jen mě za nějakou dobu povolávali pořád k prohlídce.  

 

U nás to bylo tak. Léta, staletí jsme žili pod Habsburky, to byli Němci, ne? A nedělali rozdíly, jestli jsme Chorvati nebo co, Němci. Můj strýc byl odvedený a sloužil u císařského vojska. Pak zůstal ve Vídni, byl to matčin bratr. Následně odešla do Vídně i matčina sestra sloužit. Potkala tam nějakého Čecha z Vysokého Mýta, Pšenička se jmenoval, a dali se dohromady. Provozovali společně hospodu a Češi se k nim chodili stravovat, protože teta uměla i česky. Po válce se ale vrátili zpět do Česka.

 

Po válce vypukla velká nenávist proti Němcům. Z naší strany ne, my jsme s nimi žili, byli to stejní lidé jako ti druzí. A to nám Češi nejvíce vyčítali, že neumíme Němce nenávidět. Pro nás byl Čech jako Němec. Ani za Reichu jsme se k Čechům nechovali jinak. To mohli z Břeclavi dojít lidé, něco sháněli, a klidně. Jednou je došel jeden horolezec, na střeše mi dělal anténu, jak jsme si rozuměli. Pak zase přišel Němec, taky něco potřeboval. Taky to šlo. Všichni jsme znali tři jazyky, které jsme taky pořád používali. Ale po válce stačilo, abys řekl slovíčko německy, a už jsi byl Germán, už tě hnali.

 

Žádní čakavci, všichni jsme byli najednou Germáni.

 

Jednou po válce byla zábava. Byli tam takzvaní partyzáni. Ve válce nikdy nebojovali, jen se tak tvářili. Začali se mezi sebou rvát, ti Češi, a jeden od nás, nějaký Lavička, tomu chtěl zabránit. Šel za nimi a chtěl je roztrhnout. A řekl: ,A šlus!´ A jak vyslovil to slovíčko šlus, všichni se na něj vrhli. A hned to šlo: ,Germán, Germán, Germán!´

Když to dnes vidím v televizi, něco řeknou, je to německy, tak si říkám, kdybychom my si něco takového tenkrát dovolili! Tenkrát to bylo tak.

 

A po válce řekli, když jste dělali poslední kiritof, musíte dělat i ten první. A tak jsme ten první opět připravovali my. Těch stárků pak bylo dost. Poprvé nás bylo šest, ale dva odstoupili, šli k henleinovcům. A pak jsme byli čtyři. Teď nás bylo víc. A ještě řekli, že k sobě musíme přibrat i nějaké Čechy, nebo kiritof nebude. Tak jsme museli vzít dva Čechy, šli mezi prvním a druhým stárkem. Sičan byl první stárek, já jsem byl druhý, tak mezi nás je strčili. Byl to nějaký Karel Růžička, ta jeho sestra ještě žije ve Frélichově. Oni tam žili už před válkou. A pak ještě jeden, který došel, byl na obchodě. To byl nějaký Vlk. Ten Růžička byl třetí stárek, já byl čtvrtý. A pak nás bylo ještě víc.

Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, z.s.

Chorvatský dům

Jevišovka 1, 691 83 Jevišovka

info@moravstichorvati.cz

  • Facebook Sociální Icon
  • YouTube Sociální Icon

Za podporu děkujeme: