MOHLI JSME ZŮSTAT

Vzpomínka paní MK, narozená 1928 ve Frélichově

Já jsem Chorvatka. Můj manžel je Němec, ale jeho matka byla Češka, proto nebyli odsunutí. Zůstali jsme dole a mysleli jsme, že se naši vrátí zpět. Němci i Chorvati. Že do tří let budou zpátky. A proto jsme taky s dětmi mluvili jen chorvatsky a německy.

 

Za první republiky nebyla v Jevišovce žádná práce. A tak babička a ostatní chodili pracovat k Meinlu, ale i na Mitter Hof a na Roter See, to je až u Lávy. Dvě hodiny šli pryč, pracovali, potom si přes poledne lehli a zas pracovali, večer šli dom a druhý den znova.

 

Babička neměla nic. Když byla ještě malá, ztratili všechen majetek. Měli takové malé hospodářství, s krávami. No a ráno ještě krávu dojili a v poledne spadla jako kousek dřeva a byl hotová. Dostala sněť. Tak se to muselo celé vydezinfikovat. A potom neměli čím obdělávat pole.

 

Taky si vysadili vinohrad, půjčili si na to peníze. Jenže vinohrad začal nosit až třetí rok a to hned přišel ten jeden z Mikulova a chtěl peníze zpět. A když mu chtěli něco splatit, když prodali prase, aby na to měli, tak on zase říkal, ale máte pět děvčat, jen si kupte ještě pole. A pak najednou přišel a chtěl peníze zpět. Oni dělali, co mohli, aby peníze sehnali, a dovršilo se to, když od babičky otec chtěl prodat své žito. Odvezl ho do obecní stodoly, kde se vykupovalo, ale měl nehodu, spadl s jedním snopem mezi kolečka, co jdou do sebe, a vzalo mu to ruku. A tak všechny peníze, které vydělal, zůstaly ve špitále za léčení. Ruku měl pryč, nad loktem. A tak přišla babiččina rodina o všechno. Pak bydleli v nájmu. Tak chlap s jednou rukou, co zmůže. Babička byla z pěti dcer, dvě byly už vdané, jedna byla ve Vídni, babička zůstala s rodiči doma a opatrovala je. Nejdřív zemřela její matka. Že prý ji dávala zrovna kaši, musela ji krmit, a najednou byla bílá. Ranila ji mrtvice, v noci pak zemřela. Jak zemřel babiččin otec nevím. Ale taky zemřel. Babička se pak provdala za jednoho vdovce.

 

Vařili jsme fazole, nudle… Nudle jsme si sami dělali. Ale tlusté, ne ty tenké. No a fazoli, zeleninu, to se dalo dohromady a svařilo. Cibule se opražila. My jsme do ní papriku nedávali, někdo dával. A taky se vařilo uzené maso. To se zvlášť vařili kroupy a pak se daly do té polívky. Fazole se dávala vařit den dopředu. Když něco zůstalo, tak babička smíchala cibuli se špekem, opražila, a to se pak taky jedlo. U nás jsme nevařili kdoví co. Babička byla sama. Nějaký důchod dostala až po válce, když oslepla. Osm let ještě žila slepá, pak zemřela. Buchty a bábovky jsme nosili upéct do pekárny. Babička často chodila péct na různé svatby. Říkala, že těsto

se musí pořádně propracovat, až z toho ramena bolí.

 

Babička zpívávala: ,V Olomouci na placi leží žebrák ubohý. Leží žebrák ubohý, má polámané nohy.´ Co by zpívala jinak si nepamatuji. Neměla se tak dobře, aby jí bylo do zpěvu. Měla těžký život. Má máma měla sedm let, když její otec zemřel.

 

My jsme byli na konci války schovaní ve sklepě. Měli jsme tam schované maso, protože jsme zabíjeli. Bylo nás tam schováno několik rodin. Pak nám někdo řekl, že Rusové přijdou z Přerova. Sedmnáct dní se bez přestání střílelo. No a v noci přišli Rusové z Dobrého Pole. My jsme mohli jen v noci jít ven. Před sklepem byl ořech. A to ještě ten preshaus ženy políčily blátem, tak aby nebyl moc vidět. No a večer jsme šli ven a slyšeli jsme trumpetu a teď naráz světlo, silná baterka. Tyč a bílá hadra na tom. A tam došel voják, byli nad sklepem, a říká:  ´Schovejte se, Rusi dojdou teď. Že chtějí jednat, ale kdoví, co mají na mysli.´ Tak my jsme šli, vevnitř zavřeli, jenom jeden starý chlap zůstal venku, a potom říkal:  ,Pojďte se podívat, pojďte se podívat, už jdou blízko.´ A tak z Dunajovic šli, z toho kopce. A že dokud ta trubka je, on to věděl z první světové války, tak že dokud ta trubka je, ta bílá hadra, tak se nesmí střílet. Tak opravdu, se nestřílelo z žádné strany. No a pak do Drnholce nebo dál je vzali, to my nevíme. Jenomže za nějakou tu půlhodinu, možná víc, hodiny nikdo neměl, tak za chvíli, až ten čas přešel, ale dokud ta trubka byla a to světlo bylo na tu hadru, tak se nestřílelo. Ale jak to zmizelo, tak potom nám dali Rusové vidět, co umí.

 

V Novosedlech to bylo tak, že z Dobrého pole když se šlo, tak na pravou stranu jsou sklepy. A na levou stranu v dolině, tam jsou sklepy. Ale my jsme byli kus po silnici, po té vrchní silnici, jak je, a potom do těch kopců. To byly dole ještě vinohrady. Byly tam sklepy s preshausem, ty byly vysoké, a nízké bez preshausu. Ty byly nízké a ještě zalíčené bahnem, aby nebyly vidět, tak jsme měli pokoj. A co šli do vesnice levou stranou od Dobrého pole, tak znásilnili všechny, co byli v těch sklepech. Byl tam taky jeden Němec, který obchodoval s vínem. Vykupoval od sedláků víno a měl ho pak ve sklepě, v takovém obřím třiceti hektolitrovém sudu. Z toho prodával víno do hospod. Sud si sestavil ve sklepě, jinak by ho dovnitř nedostal. Pak měl ještě tři menší sudy. No a ti Rusové nevěděli, že víno se dostane svrchu. Tak tam střelili do dvířek, postavili pod to něco, to si nabrali, všechno ostatní vyteklo. Dva roky tam stálo bahno z vína.

No a všechny mostky přes Jevišovku na Hrušovany byly vyhozeny do vzduchu. A my, ženské, až dvě stě ženských nás bylo, jsme to musely odtáhnout. Navázali nám lana… A když nám potom přinesli víno, tak nikdy nepili dřív než my. Tak každá udělala jeden hlt, aby měla vlhko v ústech. A oni si dali kapesník přes sklenku a až potom pili. Ale to, co bylo, to se vylilo, čerstvé se napustilo a kapesník na to. Tak byli choulostiví.

Já jsem tehdy byla tlumočnice, tak jsem to měla dobrý. Jezdili jsme na kole a dělali blbosti.

Po válce jsme byli rádi, že můžeme zůstat. Každý se snažil zůstat, kdo mohl.

V Novosedlech je hřbitov ve vesnici a vedle něho je park. Noví obyvatelé začali pochovávat venku, ne na hřbitově. A farář jim říkal, proč venku? Ti mrtví jim nic neudělají, a když se nebojí v těch barákách být, tak na hřbitově taky nepotřebují. Potom ho chtěli zavřít, za to, že to řekl, Češi. Jenomže ten četník, který tam byl už za první republiky, to slyšel a šel ho varovat. Že si má dát pozor, že by ho tady rádi odstranili. Farář šel pak hned druhý den do Mikulova za proboštem, tehdy to byl Drábek, aby mu povolil odchod do Rakouska. Pak byl v Rakousku někde u Tří Dubů.

 

Za republiky jsem chodila v Novosedlech do české školy. Velitel místních četníků měl holčičku, Líbu, byla stejně stará jako já. Po válce se vrátil a myslel, že to bude stejné, jako když odcházel tehdy v osmatřicátém. Že to bude jako za první republiky. Chtěl se vrátit. No jenže potom po něm chtěli, aby taky trestal tady ty lidi. On řekl: ,Ty lidi nic neudělali, já je trestat nebudu.´ No a tak ho od četnictva vyhodili. Místo něho začali vládnout takový tři partyzáni, kluci s puškou. S Líbou, když se vrátila, jsme se přivítali jako jedna rodina. A nakonec to bylo tak.

 

V šedesátých letech jsme ale nakonec stejně odešli. Podali jsme si žádost, manžel měl bratry v Německu. My už jsme tam doma ani neměli jméno, neřekli nám jménem, ale jen ten Němec. Došli příspěvky vybírat, ale ne příjmením nás psali, ale Němec. A to bylo furt. A když jsme žádali, že chceme pryč, nějak se to dozvěděli z obce, tak jedna holka, tam dole, jak se jde, když od nádraží, tak na levé straně je ta ulička, tam je ten velký kamenný kříž. A tak ti se dozvěděli, že máme jít pryč. A ta na nás volala: ,Copak ten hajzl pro vás ještě nepostavili? Kdy půjdete?´ Holka, malá holka to byla, dvanáct třináct roků…  Tak asi doma tak mluvili, kde by to jinde vzala? Ale všichni tak zlí nebyli, někteří, kteří trochu přemýšleli, tak se tak nechovali.

Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, z.s.

Chorvatský dům

Jevišovka 1, 691 83 Jevišovka

info@moravstichorvati.cz

  • Facebook Sociální Icon
  • YouTube Sociální Icon

Za podporu děkujeme: