Historie chorvatské menšiny v České republice


Vznik chorvatského osídlení ve střední Evropě

Je známo, že etnický obraz Moravy v minulosti nebyl tak homogenní, jakým je dnes. Významnou složku obyvatelstva tvořili až do konce II. sv. války Němci a Židé, svůj otisk zanechali v místní kultuře i příslušníci jiných etnických skupin. Méně se však ví o tom, že oblasti těsně přiléhající k Dolnímu Rakousku, hodinu jízdy autem na jih od Brna, byly po staletí osídleny také obyvatelstvem chorvatským.


Příchod Chorvatů na jižní Moravu

Proč Chorvati na Moravu přišli? Tradičně se uvádí jako hlavní příčina jihoslovanského exodu hrozící turecké nebezpečí. Navíc, ve stejné době kdy se prodírali Turci do Evropy, procházel uherský feudální systém hlubokou krizí. Povinnosti, které šlechta ukládala na své poddané, se stupňovaly, přitom však nebyly kompenzovány dostatečnou ochranou před tureckým vpádem, loupežemi a zavlékáním do otroctví. Spousta vesnic byla vypálena, zpustošena nebo opuštěna. Obyvatelstvo trpělo a začalo hledat spásu v emigraci, odchodu ze své domoviny.

Masy obyvatel se vydaly na sever. Mnohé  oblasti v Rakousku, na Moravě, v dnešním Maďarsku nebo na Slovensku hladověly a byly takřka liduprázdné. Boje mezi jednotlivými magnáty, války, morové rány je zbavily značné části obyvatelstva. Střední Evropa pociťovala akutní nedostatek pracovní sil. 

Odkud Chorvati přesně přišli? Co se týče moravských Chorvatů, existuje teorie, že alespoň část z nich pochází z města Slunj, které se nachází jižně od města Karlovac (nedaleko Plitvických jezer). Tato teorie se odvozuje z častého výskytu příjmení Slunský (Sljunský) mezi jihomoravskými Chorvaty. Je pravděpodobné, že na jižní Moravu Chorvati přicházeli také z Dolního Rakouska, Burgenlandu, západního Slovenska a Maďarska, tedy dalších středoevropských chorvatských diaspor, které vznikly již dříve.

Migrace Chorvatů do prostoru střední Evropy trvala po celé 16. století a její konec souvisí s bitvou u Sisku, při níž v roce 1593 utrpěla osmanská vojska první vážnější porážku na svém tažení Evropou.

Na sklonku 16. století se příchod chorvatských kolonistů na jižní Moravu zastavil, což mj. vedlo k tomu, že jihomoravská chorvatská diaspora ztratila kontakt se svou matiční zemí. Ještě v průběhu 17. století na jižní Moravě působili chorvatští kněží, postupně se však zajištění chorvatského duchovního stává velice obtížným, proto péči o chorvatské věřící postupně převzali němečtí a čeští kněží.


Napříč staletími

V průběhu 17. století dochází k tomu, že zatímco v ostatních jihomoravských chorvatských osadách počet chorvatského obyvatelstva postupně klesá, ve Frélichově, Novém Přerově a Dobrém Poli, tedy obcích, které byly většinově chorvatské, jejich podíl dokonce stoupá.

Čím to mohlo být způsobeno? Při této příležitosti je možné upozornit na jeden zajímavý jev, ke kterému v uvedených obcích docházelo ne pouze v 17. Století, ale který se udržel až do století dvacátého. Šlo o to, že chorvatské komunity byly vnitřně natolik silné, že dokonce nově příchozí do obcí, kteří byli nechorvatského původu, se postupně stávali Chorvaty, přijímali jeho jazyk, zvyky i normy chování. Potomci těchto přistěhovalců považovali sebe a své předky za Chorvaty.

Ilustrují to například jména, která se v chorvatských obcích vyskytují: Vedle původních chorvatských jmen (např. Slunský, Jurdič, Slavič, Suparič, Sič, Babič, Vranešić, Kuzmič atd.) postupně přibývají Chorvati, jejichž jména jsou německého (např. Koch, Schneider, Schalamun), českého (Netroufal, Hubený) nebo jiného původu (Szabatka – maďarského). Proč se tak dělo?

Chorvatské komunity se vyznačovaly velmi silným vědomím etnické výlučnosti a odlišnosti od okolního prostředí. V tomto ohledu sehrával důležitou roli jejich jazyk, který udržoval historické vědomí diaspory a velice silně je odlišoval od jejich sousedů – na Mikulovsku to byli Němci. Pro velký rozdíl mezi němčinou a chorvatštinou je nasnadě, že asimilace v těchto oblastech neprobíhala tak rychle jako v obcích, kde Chorvati žili obklopeni českým obyvatelstvem.

Důležité bylo také to, že Chorvati byli velmi hrdí na to, že jsou Chorvati. Tato hrdost pramenila z vědomí vlastní zdatnosti, ať už to bylo majetkové zázemí, úspěšnost v zemědělském hospodaření, nebo do značné míry ekonomická nezávislost na německých sousedech. Komunita se vyznačovala silnou vnitřní soudržností, která byla posilována častými příbuzenskými vazbami mezi členy komunity. K nim docházelo nejen proto, že si navzájem mentálně byli mnohem bližší, ale i z praktického důvodu: udržování majetku v rodině. Proto měly na interetnických sňatcích zájem zejména staré, nejbohatší chorvatské rody, které stály v obecní hierarchii nejvýše a byly garanty udržování chorvatského charakteru obce.


Mezi Čechy a Němci

Velice zajímavé je zkoumání vztahů mezi Chorvaty a jejich sousedy, Němci a Češi.
Ve frélichovské škole, kterou navštěvovaly chorvatské děti ze všech tří obcí, se vyučovalo v češtině, němčině a chorvatštině až do roku 1805, kdy brněnské biskupství prosadilo, aby výuka probíhala pouze v němčině. Argumentem bylo, že Chorvati žijí obklopeni německým obyvatelstvem a znalost němčiny slovem i písmem jim bude jedině ku prospěchu. Jediný předmět, který se mohl dále vyučovat i chorvatsky, bylo náboženství.

Toto rozhodnutí je klíčové a v následujícím vývoji chorvatské komunity sehrálo zásadní roli. Chorvati ztratili možnost seznámit se ve školách se spisovnou formou svého jazyka a sledovat jeho vývoj v matiční zemi. Došlo tedy k tomu, že chorvatština se stala jazykem, který používali ve všední den a pro komunikaci mezi sebou navzájem, zatímco pro komunikaci s ne-Chorvaty používali většinou jejich jazyka, tedy němčiny nebo češtiny.

V průběhu 19. Století Němci získávají na jižní Moravě převahu, a to jak početní, tak na poli kulturním a hospodářském. Komunikace s úřady probíhala v němčině, němčina se stala jazykem vzdělanců a jazykem lidí z měst. Pokud někdo chtěl docílit karierního vzestupu, nezbývalo mu nic jiného než se na němčinu taktéž přeorientovat. Veškerá literatura, která byla k dispozici, ať už se jednalo o knihy, časopisy nebo noviny, byla většinou v němčině, v češtině v menší míře, v chorvatštině vůbec. Touto nemožností přijímat vzdělání ve vlastním jazyce byla chorvatská menšina citelně znevýhodněna vůči svému okolí.

            Kromě jazyka byl důležitým znakem identity Chorvatů i jejich kroj, který nosili nejenom ve svátek, ale také ve všední den. Zatímco muži jej z praktických důvodů odložili v prvních desetiletích 20. Století (pořízení mužského kroje byla velmi nákladná záležitost), ženy, které si jej většinou šily samy, jej nosily nepřetržitě až do svého vystěhování a některé dokonce i po něm, v nových bydlištích. Odložení kroje nebylo chápáno pouze jako znak módy, ale jako zřeknutí se chorvatské identity. Když se tak stalo a dotyčný se začal odívat „civilně“, jak bychom dnes řekli, Chorvati o něm řekli, že se „nosí po nimški“, tj. po německy.

V roce 1910 proběhlo sčítání obyvatelstva. V charvátských obcích dopadlo tak, že poklesl počet Chorvatů a zvýšil se počet Němců. Než výsledek začneme interpretovat ve smyslu, že Chorvati se poněmčili, je třeba si uvědomit, že sčítání pátralo po obcovacím jazyku obyvatel monarchie. To častokrát znamenalo, že příslušníci menšin, které žily obklopeny větším a početnějším etnikem, uvedli jako svůj obcovací jazyk jazyk svého silnějšího souseda. Tento jev se vyskytl v mnohých národnostně smíšených oblastech. Proto ani skutečnost, že se mnoho Chorvatů přihlásilo k němčině, v níž se jim dostalo vzdělání a která byla pro ně jazykem, jehož používali v kontaktu se světem, není až tak překvapivá.

Za první československé republiky

28. října 1918 byla vyhlášena Československá republika. V reakci na to odhlasovali jihomoravští němečtí poslanci 3. listopadu 1918 ve Znojmě odtržení jižní Moravy od Československa a připojení k Dolnímu Rakousku. 16. prosince téhož roku byl obsazen československou brannou mocí Mikulov a charvátské vesnice. Pokud vezmeme v potaz pouze Mikulovsko, v té době zde žilo 96,3% Němců, 1,8% Čechů. Je tedy zjevné, že charvátské obce byly největší „slovanské“ bašty v okrese. Československý stát měl proto eminentní zájem „slovanský“ živel zde podporovat.

Tento přechod z německého kulturního okruhu do českého neproběhl v charvátských obcích úplně hladce. Zatímco v Dobrém Poli, obci, kde se Chorvati a Češi více vymezovali vůči svým německým sousedům, vznikla česká škola rychle a bezproblémově, ve Frélichově to tak snadné nebylo. K jejímu zřízení došlo sice už v roce 1919, avšak tento akt vyvolal silný odpor, jehož nejhlasitějšími představiteli byli zdejší němečtí učitelé. K vyřešení boje o školu podle školní kroniky dopomohlo, že ne příliš oblíbení čeští učitelé byli nahrazeni jinými, kteří svými charakterovými vlastnostmi byli mnohem sympatičtější. Ve Frélichově zůstala škola česká, děti, jejichž rodiče toužili, aby se jim dostalo vzdělání v němčině, chodily do školy do sousední obce Drnholec.

V období první republiky se československý stát snažil vší silou posílit skrze Charváty svůj vliv v pohraničí. Dětem se dostalo vzdělání v češtině, v roce 1924 byla ve Frélichově postavena veliká měšťanská škola, jíž navštěvovaly české děti i ze vzdálenějšího okolí. Ve dvacátých letech také vznikl pomník padlým, který měl nápisy ve všech třech jazycích -  v chorvatštině, němčině i češtině. Na kulturním životě obcí se velice aktivně podílely spolky Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, v Dobrém Poli fungoval Sokol, úspěšně byl budován kult prezidenta Masaryka.

Ve třicátých letech došlo k dramatizaci situace. Také jihomoravské pohraničí bylo silně postiženo hospodářskou krizí, v roce 1933 nastoupil k moci Adolf Hitler. Jako reakci na radikalizaci pohraničí starosta Frélichova Matěj Šalamon opakovaně deklaroval, že moravští Chorvati zůstanou republice věrni a v každém případě budou hájit jejich hranice.

O rok později, v roce 1934, se konala valná schůze odboru Národní jednoty, při níž došlo k ohromnému nárůstu jejich členů – jejich počet se zvýšil o 200 na 305. 

V roce 1934 si Charváti připomínali výročí 400 let svého příchodu na Moravu. Velká akce se konala v duchu československo – jihoslovanského přátelství, jejími návštěvníky byli kromě českých poslanců a zejména zemských vysoce postavených činitelů také hosté z Jugoslávie. Slavnost pořádal místní spolek Národní jednoty pro jihozápadní Moravu a na programu byl mj. Hold Chorvatů republice Československé.

Druhá světová válka

Před druhou světovou válkou měla Sudetendeutsche Partei v Dobrém Poli 144 členů (z 699 obyvatel), ve Frélichově 100 (z 1268 obyvatel), v Novém Přerově 40 (z 629 obyvatel).

S těmito statistikami je nutno nakládat opatrně, především proto, že v uvedených obcích žili tři národnosti: Češi, Chorvati i Němci. Není možné automaticky interpretovat počet členů Sudetoněmecké strany případně počty jejich voličů jako počet Chorvatů, kteří inklinovali k tomuto radikálnímu politickému proudu.

            Následuje období, kdy jižní Morava byla součástí Třetí říše (Reichsgau Niederdonau). Obyvatelé chorvatských vesnic byli vystaveni naprosté germanizaci, která byla o mnoho horší, než tomu bylo u českého obyvatelstva žijícího v okupovaných územích. Veškerý možný spolkový život byl pod kontrolou nacistických organizací. Na Chorvaty se vztahovala branná povinnost, a coby takoví museli narukovat do Wehrmachtu. Život za okupace nebyl jednoduchý, co je důležité, odrazil se na tom, jak bylo s Chorvaty naloženo po válce.


Poválečný vývoj

            Po skončení druhé světové války se ráz československého pohraničí značně proměnil. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto, podobný osud potkal i Chorvaty. Jejich odsun probíhal ve dvou fázích. První v letech 1946 až 1947, druhá v letech 1948 až 1950. Chorvatskou otázku řešila v první fázi zvláštní komise, která byla pověřena prověřováním obyvatelstva Frélichova, Nového Přerova a Dobrého Pole. 

            Rada Zemského národního výboru v Brně akceptovala dobrozdání této zvláštní komise a dala v roce 1947 pokyn okresnímu národnímu výboru v Mikulově, aby konfiskoval usedlosti 65 majitelů ve Frélichově, 65 v Novém Přerově a šesti v Dobrém Poli. Celkově se to týkalo 168 osob a tím měla být otázka konfiskací v chorvatských obcích zcela vyřešena. 

            Po únoru 1948 však již v červnu téhož roku však bylo rozhodnuto o vystěhování všech Chorvatů z pohraničí. Nejprve byly vystěhováni obyvatelé Nového Přerova, poté Frélichova a nakonec Dobrého Pole. Z původních tří obcí byli Chorvati přesídleni do 118 obcí převážně na severní a střední Moravě, což značně urychlilo proces jejich asimilace v pozdějších letech.

Moravští Chorvati a důležité osobnosti

Othmar Ruzicka

Malíř Othmar Ruzicka si oblast jižní Moravy a dolního Rakouska oblíbil již v mládí, kdy často putoval sám či s přáteli po okolí Falkensteina a Mikulova. Fascinovala ho krajina a obyvatelé tohoto kraje, rád se účastnil lidových slavností. O svých cestách si vedl podrobné deníkové záznamy, ve kterých nechyběly kresby. K zálibě zachycovat svět kolem sebe na papír jej jistě inspiroval jeho otec, který byl talentovaným „nedělním malířem“. Když byl Othmar po úspěšném ukončení reálky přijat na Akademii výtvarných umění, nebyli rodiče příliš nadšení. Ambiciózní mladík se však do studia pustil s velkým nadšením a pílí a už po dobu studia získal mnoho ocenění. 

Othmar Ruzicka náležel ke směru, který se chtěl odpoutat od akademických šablon a dekorativního historického romantismu, a předsevzal si zachycovat krásu domovské krajiny a jejího génia (v Čechách např. Jožka Úprka). Vynikal také jako skvělý portrétista. Dokonale ovládal techniku malby, pomocí níž byl schopný skvěle vyjádřit atmosféru scény. Jeho kompozice působí lehce, nenásilně, ale zdaleka nejsou náhodné. Ruzicka pracoval jako pravý dokumentarista, dbal na přesnost zobrazených věcí. K práci používal vlastní fotografie. Náměty dále rozpracovával v kresbách a přípravných olejových skicách, které na rozdíl od výsledných olejomaleb nebyly určeny pro oči veřejnosti.

Do Frélichova, dnešní Jevišovky, zavítal na svých toulkách poprvé v roce 1905. Objevil chorvatské osady a jedinečnou kulturu, která ho hluboce oslovila. Veselá barevnost chorvatských krojů začala brzy zářit i z Ruzickových obrazů. Vesničany zachycoval jak při slavnostních příležitostech, tak v běžném životě, při práci, v jejich přirozeném prostředí. Jeho malby dokazují úzkou provázanost s obcí a jejími obyvateli. V roce 1930 si koupil ve Frélichově dům, aby se zachycování života moravských Chorvatů mohl plně věnovat. Jeho dílo, z velké části roztroušené po soukromých sbírkách, má dnes nejen uměleckou hodnotu, ale je také cenným materiálem pro badatele a etnology.

Alois Malec

Kněz Alois Malec se narodil roku 1855 v Hrbově u Velkého Meziříčí. Gymnázium studoval v Brně a po vysvěcení na kněze v roce 1881 působil mezi moravskými Horáky, Slováky a Němci. V roce 1892 přišel do Dobrého pole (Gutfjeldu) mezi moravské Chorvaty. Rychle se naučil jejich jazyk, živě se zajímal o jejich původ a kulturu a dokonce pro ně sepsal modlitební knihu. Dále je autorem několika článků věnujících se lidovému stavitelství, oděvům, pokrmům a zvykům.

Jeho zápisky, publikované na pokračování v časopise Český lid, byly mnohdy opatřeny kresbami a dokreslujícími fotografiemi. Kromě toho, že mají důležitou dokumentární hodnotu, podnítily také zájem o téma u dalších badatelů.

František Pospíšil

Etnograf, filmový dokumentarista, muzejní kurátor František Pospíšil se jako nadšený badatel zajímal o témata stojící stranou odborné pozornosti. Od roku 1920 působil jako kurátor v Moravském zemském muzeu v Brně, zasloužil se o budování jeho Etnografického ústavu. Při výzkumu využíval moderní technické vymoženosti své doby, fotoaparát, filmovou kameru a fonograf. Poznatky svého bádání také neúnavně veřejně prezentoval formou přednášek spojených s filmovou projekcí. Okruh témat, která jej zajímala, studoval podrobně nejen na různých místech po celé Evropě, nýbrž se pro srovnávací materiál vypravil i na území severoamerických indiánů.

Je považován za průkopníka dokumentárního filmu, význam má jeho bádání o lidovém tanci a také dokumentace kultury minorit. Právě z tohoto důvodu zavítal i mezi Chorvaty na Mikulovsko. Ve zdejším prostředí, obklopeni převážně německým obyvatelstvem, si Chorvati dokázali uchovat svůj jazyk v nezměněné podobě po několik staletí. Moravské Chorvaty Pospíšil navštěvoval od roku 1910 až do vypuknutí druhé světové války. Pořizoval zvukové nahrávky na objednávku Fonografického archivu ve Vídni a současně sbíral krojové součástky a předměty, které se dnes nacházejí v Moravském zemském muzeu v Brně. O nahrávání žádal příslušníky starší generace, aby se mu podařilo zachytit řeč v co možná nejpůvodnější podobě. Každou nahrávku opatřil dokumentací obnášející transkripci textu, popis interpretů a jejich fotografii při nahrávání. Vzhledem ke špatné zvukové kvalitě je tato písemná dokumentace velmi důležitá. 

František Pospíšil a význam jeho práce je v poslední době znovuobjevován. Záznamy uložené ve vídeňském Fonografickém ústavu byly jako dokumenty univerzálního významu zapsány do registru UNESCO.

Julius Meinl II. 

Rodilý Vídeňan se v roce 1889 zapojil do obchodu s potravinami, který provozoval jeho otec, a postupně z něj vybudoval vedoucí rakouský potravinářský koncern. V roce 1928 měla firma Meinl tři sta padesát tři filiálek a přes tisíc skladů. V samotném ČSR bylo koncem 30.let sto jedenáct Meinlových obchodů. V roce 1932 koupil Julius Meinl statek v Alt Prerau, který rozšířil a vybudoval v jeho areálu také konzervárnu a jatka. Protože řada z jeho zaměstnanců byli Chorvati žijící v nedalekých obcích, Meinl býval častým hostem na jejich slavnostech.

Julius Meinl byl pokrokovým obchodníkem a kromě rozvoje obchodu myslel také na zlepšování podmínek, za nichž pracovali jeho zaměstnanci. V roce 1907 založil první školu pro obchodní učně, v roce 1931 zavedl pětidenní pracovní týden. Zemřel v roce 1944.

Miloslav Kopřiva

Vystudoval architekturu na pražské technice. Nejplodnější období jeho tvorby bylo mezi lety 1927 – 1935, kdy především v moravských městech a na venkově vznikla celá řada staveb, jež dodnes přitahují pozornost svým často skromným, přesto však funkčním a elegantním pojetím.

Vzhledem k tomu, že kapacita původního kostela sv. Kunhuty ve Frélichově nedostačovala velkému počtu věřících v obci, bylo rozhodnuto o výstavbě nového chrámu. Úkolem byl pověřen Kopřiva. Stavba začala v roce 1929 a roku 1931 byl nový kostel vysvěcen. Kopřivovi se při jeho projektování podařilo mistrně rozčlenit prostor, využít hru forem a světla a propojit starou, původní věž s novou chrámovou lodí. Sochařská výzdoba interiéru byla svěřena brněnskému sochaři Josefu Kubíčkovi. Toto vyzrálé dílo, které vyzařuje klid a monumentalitu, nemá v katolické architektuře na Moravě obdoby.

Pro své nekomunistické přesvědčení a náboženské smýšlení se Kopřiva po Únoru 1948 dostal na černou listinu. V roce 1959 je donucen opustit dosavadní působiště, Fakultu architektury VUT v Brně. Zemřel v roce 1968. 

Dr. Erwin Zajicek

Narodil se ve Frélichově v rodině učitele v roce 1890. V době první československé republiky byl představitelem německého politického aktivismu. V letech 1925, 1929 a 1935 byl za Německou křesťansko - sociální stranu zvolen do Národního shromáždění republiky Československé, v letech 1936 – 1938 působil ve vládách Milana Hodži jako ministr bez portfeje. Poté, co byla jeho strana na jaře 1938 sloučena se Sudetoněmeckou stranou, Zajicek nepřešel do poslaneckého klubu SdP a od března 1938 byl nezařazeným poslancem. Na podzim 1938 v souvislosti se změnami hranic Československa jeho mandát zanikl.

Po válce byla jeho rodina z Československa vystěhována a Zajicek žil až do své smrti v roce 1976 v Poysdorfu.