Zánik chorvatských komunit

Už 21. února vyzval Klement Gottwald své příznivce, aby tam, kde žijí a pracují, zakládali tzv. akční výbory. Tyto výbory se staly praktickými nástroji přebírání moci komunistickou stranou: zajišťovaly „boj s reakcí“ a „očistu veřejného života“. Ačkoliv akční výbory neměly žádnou právní legitimitu, do velké míry to byly právě ony, kdo po Únoru 1948 nastoloval nové společenské a politické „pořádky“.

​

Akční výbor Národní fronty Okresního národního výboru (ONV) Mikulov vznikl velice rychle a rozhodně čas neztrácel: již 24. února (tedy ještě den před tím, než prezident Beneš v Praze přijal demisi demokratických ministrů a pověřil Klementa Gottwalda doplněním vlády o ministry komunistické) dospěli mikulovští komunisté k rozhodnutí, že Charváti musí být z jižní Moravy vystěhováni.

 

Shrnout důvody, které k likvidaci charvátských osad vedly, není jednoduché. Na Charvátech zůstala viset nálepka, že jsou „politicky nespolehliví“ pro život v pohraničí. Udávané důvody, čím si toto označení zasloužili, se v čase různě měnily a ani komunistická moc nebyla ve své argumentaci jednotná. Ve zkratce by se snad dalo říci, že představitelé ONV Mikulov vnímali Charváty jako nepříjemný element žijící v hranicích jejich okresu. V charvátském okruhu se potenciálně mohla rodit politická a společenská opozice: konzervativní starousedlíci dali již ve volbách do Národního shromáždění v roce 1946 jasně najevo, jakého jsou politického smýšlení. Že by se v průběhu dvou let jejich preference nějak významně změnily, to se očekávat nedalo. Počítat se nedalo ani s tím, že by Charváti s velkým nadšením vítali sociální experimenty či změny v majetkovém vlastnictví, které komunisté postupně zaváděli (obzvláště ne při „přerozdělování“ zemědělského majetku). Členové komunity navíc velmi silně drželi při sobě, což z nich tvořilo v cizích očích neprorazitelný blok. Argumentovalo se i tím, že Charváti mají příliš blízký vztah s obyvateli přilehlého Rakouska. Když k tomu přičteme ještě poválečný český nacionalismus a lukrativnost bohatých chorvatských gruntů, pro představitele mikulovského okresu mělo být vysídlením Charvátů z jejich původních obcí opravdu smeteno několik much jednou ranou. Politický vývoj v Československu jim k tomuto kroku nahrával, a tak se plán zanedlouho stal také skutečností.

 

Dne 11. června 1948 se v Mikulově konala schůze zemských a okresních úředníků, kteří vypracovali tzv. Zásady o odsunu Charvátů. V tomto okamžiku se charvátská otázka omezila na její technické provedení, harmonogram a statistické výsledky přesunu obyvatel. Odsun samotný byl v očích jeho strůjců legitimizován závěrečnou pasáží Zásad: „Zemský národní výbor činí opatření, aby s odsunutými osobami bylo zacházeno jako s příslušníky charvátské větve, kteří vlivem dlouholetého pobytu ve zněmčeném prostředí částečně podlehli německým vlivům, postrádají jako dosavadní usedlíci v těsném pohraničí potřebné odolnosti vůči německým vlivům, o nichž je však pevná naděje, že se v novém ryze českém prostředí v nejkratší době s českým prostředím úplně sžijí.“

 

První vlna samotného stěhování probíhala od 21. června a do 30. června 1948. Následovala krátká letní pauza. Po ní přišel na řadu Nový Přerov, kdysi „nejcharvátštější“ osada na Moravě. Většina místních obyvatel musela opustit svůj domov po skončení žní roku 1948. Transporty s nimi mířily většinou do okresů Šternberk, Šumperk, Litovel a Opava. Po 1. říjnu přišli na řadu také Frélichovští. Protože ve vnitrozemí nebylo k dispozici dostatek volných usedlostí, kam by se mohli Charváti nastěhovat, stěhování muselo být přerušeno a obnoveno bylo na jaře 1949. Po letní pauze se opět pokračovalo od září 1949 až po téměř samotný konec roku. V prvním pololetí roku 1950 byl odsun Charvátů z Frélichova v podstatě ukončen. Poslední stěhovanou obcí bylo Dobré Pole. Většina místních obyvatel musela odejít v průběhu několika málo týdnů na jaře 1950.

 

Odsun Charvátů z jižní Moravy se týkal takřka všech členů komunity. Několik posledních smíšených rodin muselo z Nového Přerova odejít ještě i roku 1952. Mezi lety 1947–1952 bylo vystěhováno celkem 587 chorvatských usedlostí a domů, v nichž žilo na 2 000 lidí. V původních domovech se podařilo zůstat pouze nepatrnému počtu starousedlíků. Z původních tří obcí na jižní Moravě byli Charváti vystěhováni do 118 obcí ve 34 okresech. Podmínky v nových bydlištích byly neutěšené, a proto se Charváti v následující době často stěhovali, čímž se roztříštěnost menšiny ještě více prohlubovala.

​