VŮBEC NEJHORŠÍ PRO CHORVATY BYLO, ŽE V NICH OSTATNÍ VIDĚLI ZLATOKOPY. PŘITOM ONI BY SEM DOBROVOLNĚ NIKDY NEŠLI. 

Vzpomínky paní MS, narozená 1938 ve Frélichově

​

Pamatuji si na jednu písničku. ,Mlýnské kolo, to se točí, nás ten odsun neroztočí. Přijde čas, přijdem domů zas, budeme si otvírati naše dvířka zas.´ To je vlastně z ní jen část, ta písnička byla delší. Ale tohle mi utkvělo v paměti. Už nikdy jsem to později neslyšela, ale vím, že tohle zpívali. Bylo to emocionálně hodně silné i pro to děcko. Ženské byly v černém oblečené.

 

Já si totiž myslím, že dneska už by tam dolů z těch lidí, co jsou tady, nešel nikdo. Je to vlastně už třetí generace. Zvykli si tady, na ten způsob života. I když je to tady drsnější, tak každý tady už má rodiny, vazby. Já říkám, kdyby mi bylo čtyřicet, tak bych šla do teplých krajin. Mně se tam prostě ta rovina líbí. Nemyslím, že bych šla přímo do toho domu, kde jsme bydleli, ale já to myslím vážně. Kdyby mi bylo čtyřicet, tak sbalím tady všechno a fičím dolů.

 

Vůbec myslím, že nikdo už by netoužil po tom se tam vrátit. Já jsem měla takový pocit, když se tam dole Chorvati sejdou, že místní mají pocit, že jako jim to uzurpují. Rozumíte, co chci říct. To ale tak není, my tam jezdíme z takové té piety a úcty k našim předkům, že tam jsou pochováni. A taky já že si vzpomínám, že jsem se tam narodila. Já si to pamatuji. Možná, kdyby si to člověk nepamatoval, jako tady má sousedka... Já bych se tam rozhodně vždycky jednou za čas ráda podívala. Ale jsou lidé, kteří nemají žádnou vazbu a nemají ani potřebu tam jet.

 

Tenkrát v tom sedmačtyřicátém, šestačtyřicátém roce se vyjednávalo, aby se Chorvati nemuseli stěhovat. A strýc byl jeden mezi těmi, kteří vyjednávali. Byli se dokonce podívat do Jugoslávie, měli jsme se stěhovat do Chorvatska. Ale bylo to tak dojednané, že tam jsou vesnice české a ty by se stěhovali sem a my bychom se stěhovali tam. Jenže potom se to zvrhlo, protože Tito zradil. Nejdřív to byl přítel Stalinův, pak to byl nepřítel Stalinův, no a tím to padlo. Můj otec byl v Jugoslávii jako voják a věděl přesně, kam se máme stěhovat. Říkal, že to je taková vinařská oblast.

 

Co říkal otec na to, že bychom šli do Chorvatska? No poslouchej, pokud by to byla celá obec, tak by to nikomu nevadilo. Obec za obec, všichni. Ale pokud by šli jenom někteří, někteří tam, někteří tam, tak to se ti lidi bránili. Nakonec to dopadlo tak, že lidi dostali dekret a musel jsi jít, kam ti určili.

 

Lidé jsou neznalí poměrů a vůbec historie. Jednou mi v práci kolega vyčetl, že prý jsme byli s ustašovcema…  Protože já jsem měla samozřejmě vždycky v občance napsané, že jsem Chorvatka. No tak jsem ho samozřejmě usměrnila a poslala ho někam. ,Vy vůbec nevíte, o čem mluvíte. My jsme tady žili tolik let.´ ,No ale německy jste mluvili.´ Ale copak za to někdo mohl, že to byla spisovná řeč tehdy? No a že museli ti tátové za Němce bojovat? To my jsme si taky nevymysleli. To se domluvili ti pohlaváři v Mnichově, rozdělili si to území takovým způsobem a obyčejný člověk to musel respektovat. Jako každý obyčejný člověk v každém zřízení, to tak je. A aby někdo tlačil, podsouval nám nějaké nepravosti... Já si myslím, že ti lidé, Chorvaté, respektovali vždycky zřízení, protože si byli vědomi, že tady žijí. A že se musí přizpůsobit. A to, že uměli česky, uměli německy, uměli chorvatsky, to jednu dobu bylo tak, že člověk ani nesměl tou řečí mluvit. Že to musel skrývat.

 

Ti lidé se nám tady posmívali. A to nevím, na čem si zakládali, protože oni sem skutečně přišli s jednou taškou a s dětmi. To jeden tady, narodil se až v padesátých letech, ten mi jednou řekl, že jsme sem přišli, každý dobytek dostal, pole… To musel slyšet doma, on sám to nezažil. Jenže my jsme si to přivezli. Tak mu říkám, to se teda mýlíš. Možná, že někteří lidi si polepšili, když sem přišli, ale rozhodně sem nešli dobrovolně. Vezměte v úvahu, že život tady byl skutečně velice těžký. Co se moje máti nadřela. Měli jsme tu dvanáct hektarů, otec těžce nemocný. Takže ona orala, brambory vybírala, plnila dodávky. Vajíčka musela skupovat od sousedů, aby mohla dodávky splnit. A to jsme měli asi sto slepic. To vám řeknu, katastrofa.

 

Vůbec nejhorší pro ty Chorvaty tady asi bylo, že v nich ti ostatní viděli zlatokopy. Přitom oni by sem dobrovolně nikdy nešli.

 

Moji rodiče nechtěli jít na hospodárku. Vzpomínám si na jeden konflikt u nás doma. My jsme byli vystěhovaní prvně jinam, na to jsme dostali i dekret. A byl čtyřicátý devátý rok a tehdy byla obrovská zima. Já si vzpomínám úplně přesně, že bylo tolik sněhu, že byly vidět jen špičky stromů. A můj otec říkal, proboha, jak bude chodit do školy? Protože já jsem měla zrovna nastoupit do školy. A ten podzim přijel i dědeček. Nás vystěhovali v létě. No a on chtěl k synovi. Ale tam nebylo kde, tam, kde jsme byli. Za mým otcem chodil jeden pán, který už byl třetí na tom statku, třetí majitel po válce. A ten se chtěl odstěhovat do města. Tak mu nabízel, že má jít sem, on že už se o to nemůže starat. No a děda přijel a pořád na moje rodiče, cos tím stěhováním teda, že by šel s námi. A moje máti plakala, seděla u stolu a říkala, já na německém gruntu hospodařit nebudu. Ona že německý majetek nechce. Prostě tam tak debatovali, debatovali, najednou ten děda do toho stolu s tou pěstí tak uhodil, on byl takový, a říká: ,Tak šetři dál tu punčochu.´ Jenže mamince nešlo o peníze, oni ty peníze měli. Ale ona už tehdy věděla, že otec je vážně nemocný a že by celá ta práce byla na ní. Na ten konflikt doma si pamatuji.

 

Na jednu stranu chápu, že lidi tenkrát skutečně věřili tomu, že to bude lepší, že chtěli do určité míry změnit život k lepšímu. Ale po osmačtyřicátém, slušní lidé pochopili, že to směřuje jinam, než měli představu. Takže couvli. Ale takoví, co skutečně nic neměli a nic neuměli, ti tady založili JZD, to neumělo hospodařit, no prostě katastrofa. Ti lidé byli v JZD tady a ještě tak tři koruny ke každé jednotce měli dát z vlastní kapsy, aby to prosperovalo, vždyť to byla katastrofa tehdy. Nechci nikoho jmenovat, ale byli tady špatní hospodáři.

 

Ty tetky se tady tak scházely. No a skutečně ony chodily ještě v těch krojích. A když šli v neděli na nešpory, před kostelem stál takový hlouček, rozebíraly všechno možné a já jsem to vždycky ráda poslouchala. A co bylo smutné, že do deseti let tady zemřeli skoro všichni chlapi. Opravdu se vytratili. Ženské, které sem nepřišly už jako vdovy, těch bylo taky hodně, tak ovdověly rychle tady. Tehdy se říkalo, že ti lidé nejen změnili způsob života, ale i to vínko že jim chybí. Že ti muži prostě byli zvyklí dávat si denně vinné střiky, a tady se to nemohlo. Víno tady nikdo nekupoval, nebylo. Ten způsob života byl jiný.

 

A té práce bylo tady taky tolik, byla to dřina v tom zemědělství. Tady jsou samé kameny. Daří se tu moc dobře bramborám. Vím, že naši měli vždycky z hektaru asi šedesát metráků brambor. Maminka vždycky vytahovala vlečku do kopce, pak jela pro druhý vůz, zapojila je za sebe a vezlo se to do lihovaru. Takže si vzpomínám, že se do noci skládaly brambory. Já jsem to pak musela porýt, pohrabat. Vlastně si myslím, že ta práce, která byla, tak i ty lidi formovala a sdružovala je. Jeden druhému pomohl.

 

Ti lidé drželi pospolu. Ne že by se dělaly nějaké ty večírky, nebo že by se scházeli v hospodách ti Chorvati. To ne, ale prostě to nesli statečně. A kiritof jsme tu už nedrželi. Způsob života byl jiný a my nechtěli vyčuhovat v žádném směru. Takže lidi se přizpůsobili, jak tady bylo zvykem. Jednou za týden jsme chodili do kostela, jednou odpoledne chlapi, kteří chodili do kostela, tak šli do hospody, takže ti chodili tam a my jako děcka ve čtyři hodiny do kina.