ŘÍKALI JSME LIDEM, ŽE JSME ZE SLOVÁCKA. TAK DALI POKOJ.

Vzpomínky paní AL, narozená 1935 ve Frélichově

​

Já jsem se narodila v roce 1935. Ve Frélichově jsem chodila do školy, potom ještě půl roku tady, když nás vystěhovali.

 

Měla jsem tři a půl roku německou školu, pak přišlo Československo a já jsem neuměla ani slovo česky. No jo, ale chorvatština a čeština jsou si podobné, tak jsme se to rychle naučili. Ale smáli jsme se tomu. Má matka uměla česky i německy, chodila jenom do německé školy.

 

Já jsem byla za svobodna Slunská. Těch Slunských ale bylo ve Frélichově hodně, snad třicet pět rodin. Proto každý měl svoji přezdívku. My jsme byli Šuljeri. A pak byli Natravnički, Mihinovi, Tišleri. Můj strýc byl stolař, říkali mu Joza Tišler.

 

Můj otec býval často stuovnikem. To byl člověk, který chodil svát hosty, když byla svatba. U všech se to nedělalo, ale když měl někdo chorvatskou svatbu, nevěsta byla oděna v bílém chorvatském kroji, tak to bylo.

Když mi bylo třináct, zemřel otec na rakovinu žaludku. Bylo mu tehdy čtyřicet čtyři. Má matka pak byla třicet osm let vdova. A vždycky jsem říkala matce, že jí uteču, jestli si přivede někoho jiného, že druhého tátu nechci. Nikdy si jiného nepřivedla a do konce života zůstala vdovou, zemřela, když jí bylo devadesát a půl.  

 

Bydleli jsme kousek od školy, tak když byla otevřená okna, bylo slyšet, že vyhlašují, ať se ten a ten dostaví do místnosti na škole. A tak jsme dostali výměr, kam máme jít. Matka se byla podívat, jak to vypadá, měli jsme jít někam okres Hranice. Tam se ale naší mámě nelíbilo. Proto jsme šli nakonec jinam, protože tam byli i nějací naši příbuzní, matčin bratr.

 

Pryč jsme šli ve čtyřicátém devátém roce.  Už jsme byli jedni z posledních. Nevím, kdo ještě šel po nás, ti Kuničtí tam ještě byli. Mně už se tam ale stejně nelíbilo. Už jsem i říkala, že chci taky pryč, nikdo tam nezůstal.

Učila jsem se dobře, ale když jsme zůstaly s matkou samy, žádný sirotčí nebo vdovský důchod nebyl, tak jsem musela jít pracovat. Patnáct let jsem chodila pracovat do železáren, potom jsme se přestěhovali sem. Má matka pořád říkala, že hlavně nechce zemřít tam nahoře, v té zimě. My jsme byli zvyklí na teplo, na víno a takové. Ale tam byl špatný kraj. U Opavy už to bylo lepší, ale tam, kde jsme byli, tam byla pořádná zima. Naštěstí nás tam bylo hodně, i v naší vesnici i v té vedlejší. Postupně se ale lidi stěhovali pryč. No a my koneckonců taky. V roce 1960 jsem se vdala. Mému muži pak nabídli práci tady. Byla jsem se podívat a vlastně se mi tu líbilo. Pak jsme pracovali na statku, bydleli jsme tam, a pak jsme si koupili tento barák. Museli jsme ho spravit, všechno bylo vlhké, ale byla jsem ráda. Já pak chodila do fabriky a v devadesátém roce jsem šla do důchodu. Má matka byla s námi až do své smrti. Seděla tady na gauči, najednou spadla a byl konec. Neměla jsem s ní žádnou práci, až do smrti byla soběstačná.

 

Maminka nosila až do své smrti kroj. Tady ale lidi nevěděli, co je to zač, o žádných Chorvatech nikdy neslyšeli. My jsme říkali, že jsme ze Slovácka, aby nám dali pokoj.

 

Když jsme se chtěli za totáče jet podívat domů, potřebovali jsme mít potvrzení z práce a ještě i z okresu, že tam můžeme jít. Kontrolovala to pohraniční stráž. Má máma se do Frélichova podívala znovu až po sedmnácti letech od toho, co nás vystěhovali. A pak řekla, že už tam nikdy nepůjde, že ji srdce puká. Tatínek byl ve Frélichově pohřben, tak jsem se starala aspoň jednou za rok podívat se na jeho hrob.

 

Někdo nás bral, někdo nás nebral. Taky se našli lidi, co řekli, co oni nám budou vykládat. Brali nás, že jsme sem přišli na zabrání, majetkáři, stejně jako oni. Ale my jsme si dovezli všechno s sebou. Všechno bylo naše. Nikdo z nás nepřišel jen s aktovkou.