Řeky ničivé, živé a spoutané
Při letošním kiritofu jsme se vydali procházkou kolem Dyje - a s Honzou Miklínem a Martinem Škorpíkem si povídali o tom, jak řeka v minulých letech a staletích změnila svou podobu. Přinášíme text J. Miklína shrnující základní informace z procházky.
Obec Jevišovka leží na soutoku stejnojmenné řeky s Dyjí. Život obce byl s řekami a jejich fungováním odjakživa spojen. Řeky ovlivňovaly lidské životy a lidé ovlivňovaly řeky.
Údolími řek přirozeně putovali lidé i zvířata a údolí řek také odjakživa byly místem, kde naši předkové zakládaly své osady, sídla a města. Daní za výhodnou polohu bylo nebezpečí povodní, které přicházely po velkých srážkách nebo tání sněhu. Intenzita i četnost povodní se výrazně začala zvyšovat v době (zhruba od 10. století), kdy lidí na našem území přibývalo a z nížinných poloh začali více pronikat do vyšších částí povodí. Vlivem kácení lesů v oblasti vyšších částí vodních toků a obnažení holé půdy (následně využívané jako pole nebo pastviny) se totiž v těchto částech výrazně snížila schopnost krajiny vodu zadržovat. Dokazují to jak historické záznamy, tak vrstvy tzv. povodňových hlín, které se usazují. Na nedalekém Pohansku dosahují vrstvy uložené během několika století mocnosti několika metrů.
Není proto divu, že se lidé snažily řeky ovlivnit k obrazu svému. Řešili jak povodňové škody na zemědělské půdě nebo lesích, tak opačný problém – dostatečné průtoky pro zajištění provozu vodních mlýnů nebo zavlažování. Rozsáhlejší diskuze a zejména technické možnosti regulovat řeky výrazněji se ale objevily na přelomu 18. a 19. století. Začaly vznikat stavby k odvedení vody po záplavách, ale i zavlažování půdy v dobách sucha. Pro představu, podle údajů z vodoměrné stanice Travní dvůr je aktuální dlouhodobý průtok v Dyji 10 m3/s, zatímco největší extrémy byly 1,5 m3/s a 219 m3/s.
A právě nedaleký úsek řeky Dyje mezi Tasovicemi a Novým Přerovem byl prvním, který byl (okolo roku 1822) výrazně upraven: došlo k narovnání původně meandrujícího koryta (cílem bylo, aby velká voda odtekla rychleji) a jeho ohrázování. Další primát najdeme i na řece Jevišovce, na níž v roce 1897 vznikla první klasická údolní nádrž (do té doby lidé stavěli rybníky).
Na přelomu 18. a 19. století pak byly upraveny koryta Dyje a Jevišovky včetně jejich soutoku přímo u Jevišovky. Namísto zákrut a meandrů dostaly oba toky přímý tvar, hráze relativně blízko napřímených koryt, a jejich soutok se posunul o několik set metrů dále. Zatímco před úpravami tekla Dyje relativně blízko jižního kraje obce, nyní tady teče odsunutá a hrázemi oddělená Jevišovka. Během těchto úprav se délka koryta Dyje v úseku od státní hranice po dnešní začátek Novomlýnských nádrží zkrátila ze 12,1 km na 8,3 km – tedy o třetinu.
Ve druhé polovině 20. století pak následoval největší zásah do života Dyje: během tzv. komplexních vodohospodářských úprav byly vybudovány rozsáhlé Novomlýnské nádrže, naprostá většina původního toku po město Břeclav (ale částečně i níže, až po soutok s Moravou) narovnána a ohrázována, u Lednice Dyje získala zbrusu nové koryto bez vazby na to původní…
Takto rozsáhlé úpravy cela proměnili fungování řeky, a to nejen řeky samotné, ale i nivy a lužní krajiny, která je s řekou a její dynamikou svázána. Nejrůznější příčné objekty (hráze přehrad, jezů) ovlivňují nejen průtoky vody, ale také transport sedimentů. Pro ty je hráz prakticky nepřekročitelná překážka, takže se před nimi usazují (čímž dochází k postupnému zanášení koryta nebo nádrže), naopak pod nimi má voda zbavená částic přespříliš energie a nepřirozeně rychle vymílá své podloží.
Lidé na jedné straně získali poměrně účinnou ochranu před povodněmi, na něž byly hráze dimenzovány. (Na druhou stranu – v případě protržení nebo přetečení hráze bývají následky takové povodně horší.) Nově bylo možné bez obav využívat mnohé pole a louky, u nichž před úpravami hrozilo riziko zaplavení. (Na druhou stranu – kolik takových polí a luk je dnes opravdu využíváno? Zaplavování navíc přináší živiny a tím zvyšuje možné výnosy.)
Lužní krajina ale bez vody a zaplavování fungovat nemůže, a tak postupně mizí fauna a flóra periodických tůní, polních rozlivů, mokřadů, nivních luk i lužních lesů. Umělé povodňování má své limity, ať už v technických možnostech (kapacity a fungování nápustných objektů) nebo – zejména v posledních, spíše suchých letech – (ne)dostatku vody, který je možný použít.
Fungování přírody a krajiny jako celku má několik zákonitostí. Mezi ty základní patří, že jednotlivé děje a části jsou navzájem provázány systémem vazeb s přímými i nepřímými, pozitivními i negativními zpětnými vazbami; pokud z tohoto celku jednu část vytrhneme nebo ji změníme, jistě se projeví na (ne)fungování částí jiných – a to často i těch, u kterých nás to nemusí napadnout. Jinou zákonitostí je neustálý souboj dynamiky a stability: většina systémů přirozeně směřuje ke stabilnímu stavu, který odpovídá aktuálním podmínkám, ty se ale v průběhu času neustále mění a vyvíjí.
Vodohospodářské úpravy (nejen na Dyji) jsou ukázkou důsledků lidských zásahů, které mohly být myšleny dobře, přinesly ale i to, co lidé (minimálně někteří) neočekávaly. Aktuální změny klimatu a jejich důsledky (tedy zvyšující se teploty a s nimi i výpar, intenzivnější sucha, měnící se dynamika a rozložení srážek v průběhu roku) jsou další výzvou, která na spoutané řeky dopadá. Cesta revitalizací a návratu k co nejvíce přirozenému fungování bude nejsnazší a nejjednodušším způsobem, jak se s touto výzvou vyrovnat.
Komentáře